VIII. Spirituální ekologie pastýře

Moje první práce na ovčí farmě byla v Maine, když mi bylo dvacet. Našel*a jsem si tuto práci poblíž mého domova na venkově v Nové Anglii z touhy navázat spojení s řeckou kulturou, ze které pocházela moje matka. Ovce jsou pravděpodobně nejdůležitějším zvířetem pro přežití a prosperitu obyvatel východního Středomoří již po tisíce let. Jejich kopyta utvářela svahy řeckých kopců.

Na vesnicích, jako je ta na středním Peloponésu, odkud pochází moje maminka, byla fyzická přítomnost ovcí a koz vždy nablízku. Bylo slyšet cinkání zvonců, když si stádo spásalo cestu po nedalekém svahu. Hučivé volání pastýře se sladce mísilo s antifonickým bečením zvířat. Před řeznickými krámy visela jejich lesklá těla stažená z kůže, jejich krev pod nimi tvořila drobné potůčky na dlažbě. Byla cítit vůně jejich masa, které se vařilo v kotlích uvnitř domů a opékalo se na rožni na náměstí. Tím či oním smyslem se neustále odhalovala blízkost těchto tvorů k lidskému životu.

V dospělosti mě tyto vzpomínky z dětství přivedly ke zvířatům, která byla pro mé předky tak důležitá. Vyhledával*a jsem malé řemeslné ovčí a kozí mlékárny a pracoval*a u nich jako pomocný*á dělník*dělnice, učeň*učnice nebo dobrovolník*dobrovolnice. Prostý zájem o přeměnu mléka na sýr mi otevřel dveře k dalším řemeslům, kterými jsem postupně procházel*a pod záštitou kohokoliv, kdo mě byl ochoten učit. Bylo to něco, co by se dalo nazvat „lesní vědou“ pastýře*pastýřky; rozpoznávat rostliny s bystrostí sudokopytníků, číst předpověď v mracích nebo v klesajícím atmosférickém tlaku (jako oni), všímat si toho, čeho si všímají oni; být jejich učedníkem*učednicí. Vnímal*a jsem, že mé pozdější studium „přežití v divočině“ a stopování divoké zvěře vychází z té části mého srdce, která byla pastýřem*pastýřkou, tedy také z té části, která soucítila s jinými tvory než lidmi a brala si z nich příklad. Výsledkem takového studia je poznání přírody do té míry, že člověk už není pouhým poutníkem*poutnicí v lese a na poli, ale je mu dovoleno, aby tam patřil. Chcete-li být dobrým pastýřem*pastýřkou, musíte být oddaným studentem*studentkou umění sounáležitosti s přírodou. Bez toho by nebylo možné ochránit stádo.

Ovčí mlékárna, kde jsem pracoval*a, byla založena na téměř čtyřiceti akrech pastvinou porostlých skalnatých kopců. Vstával*a jsem v pět ráno, abych shromáždil*a ovce na dojení z pastvy, a přestože jsem měl*a jen jeden den v týdnu volno, cítil*a jsem se podivně nabitý*á energií. Být v centru dynamického vztahu mezi pastvinou, ovcemi, jejich mlékem a lidmi, které krmily, mi začalo hojit rány, o kterých jsem neměl tušení. Když si vzpomenu na pocit osamění, který mi přinesl fakt, že jsem queer a genderově odlišný*á, nebo na související boj s pubertální anorexií, vzpomenu si, jak mi ovce pomohly rozšířit mou identitu na identitu tvora a pozemšťana*pozemšťanky a jak mě práce v mlékárně odhalila posvátnou historii získávání potravy, která byla průmyslovými procesy zastřena.

To léto pro mě bylo obřadem přechodu do změněného stavu vědomí, který mi připadal jako zjevení, ale také jako něco, na co mám právo od narození. Když jsem s nimi pobýval*a, měl*a jsme pocit, že mi ovce beze slov dávají odpovědi na moje nevyřčené otázky. Nebyly však jediným zdrojem této inteligence. Bylo to spojení nás obou, ovcí a mě. Pochopil*a jsem se, že právě takhle funguje sounáležitost. Starali*y jsme se jeden o druhého a já jsem vstoupil*a do světa, kde jsem byl*a také tvorem. Velmi zvláštním tvorem, kterému se říká pastýř*pastýřka.

Vezměte si například, kolik kultur žijících v polárních oblastech je spojeno se soby. Toto srovnání je na místě, protože některé z těchto skupin jsou trvalým objektem fascinace západní společnosti. Sobi (výraz pro domestikované karibu) jsou známí svými rozsáhlými sezónními migracemi a pohyb spolu se stády se ukázal jako geniální strategie pro přežití paleolitických národů, které žily v tomto drsném prostředí. Mytologie jejich současných potomků líčí lidi v osudovém sepjetí s těmito arktickými kopytníky - jejich osudy jsou propletené. Podle jednoho z vyprávění to byli právě karibuové, kteří jako první přinesli domorodým obyvatelům dnešní severní Kanady oblečení a potravu, ba přímo kulturu. Tento posvátný vztah je vyjádřen animistickým a šamanským pohledem na svět, a proto ho lidé z monoteistických kultur snadno exotizují. Samotná abrahámovská tradice však ve svém jádru obsahuje výraznou oslavu ovis aries -  ovce domácí - z velmi podobných důvodů. Je to právě rituální oběť beránka, která udržuje svět v chodu, ať už doslovně, nebo - v křesťanské tradici - metaforicky. Když se ponoříme do pověstí o ovcích, nahmatáme jizvu v místě, kde kdysi byla pupeční šňůra, která nás jako lidi spojovala s tělem země. Moderní epistemologie pod různými názvy, včetně „duchovní ekologie“ a „ekoteologie“, usilovně hledá způsob, jak diskutovat o téměř neviditelných švech, kterými je lidský svět propojený s více-než-lidským. Výsledkem je - jak doufáme - komplexnější, soucitnější a ekologičtější obraz vztahu mezi člověkem a zbylou částí přírody.

Abychom mohli*y dále zkoumat význam ovce pro nás, musíme se částečně obrátit do oblasti mimo jazyk, do oblasti posvátných obrazů, které se zachovaly v umění starověkého křesťanství. Tam najdeme potvrzení, že postava pastýře je ústředním prvkem paměti předků Blízkého východu, a tedy i západní kultury obecně. Pastýř jako symbol není úplný bez zvířat, o která pečuje, a společně představují mystickou ekologii cesty duše. Podle jednoho názoru funguje pastýř v mýtickém vědomí jako to, co hlubinný psycholog Bill Plotkin nazývá „průvodcem podsvětím“ (průvodcem duší), což by se v běžnější řeči dalo nazvat ‚mesiáš‘, ‚bódhisattva‘ nebo dokonce ‚šprýmař‘. Pastýř je však také ikonou ekologické „hluboké“ historie, vypovídající o symbiotickém vztahu mezi dvěma druhy, který doslova umožnil vznik naší kultury. Zdá se, že takovou symbiózu v jiných kulturách (zejména předindustriálních) romantizujeme, ale nevidíme srovnatelný vzorec v té naší. Někde v naší historii a historii našich předků se duchovno nakonec spojuje s tím, co je praktické - s obživou. Archetyp pastýře odhaluje jeden z takových bodů spojení.

Kromě toho jsem se cítil*a povolán*a kulturně se spojit s rodinou své matky. To připravilo půdu pro komplikovaný vztah k východnímu pravoslaví. Ten se dnes vyvinul ve fascinaci archetypálními a mýtopoetickými možnostmi této tradice, které vnímám kvír, ekofeministickou a neteistickou optikou. Západní mysl se příliš dlouho soustředila na abstraktní a konceptuální věci a ztratila ze zřetele neuvěřitelnou vyjadřovací schopnost obřadů a rituálů, které jsou gestickými jazyky zaměřenými na vztah. Obávám se, že v politickém odmítnutí vysoké liturgie ze strany protestantské tradice bylo bezmyšlenkovitě zavrženo něco, co je pro obrazný jazyk duše životně důležité.

Nejstarší známé křesťanské umění, které se dochovalo v podzemních katakombách v Římě, zahrnuje štukové malby "Dobrého pastýře" - mladíka s beránkem přehozeným přes rameno, obklopeného ovcemi a ptáky. Nejznámější příklad se nachází v Priscilliných katakombách - podzemní křesťanské nekropoli - a pochází ze 3. století n. l. Jedná se o jeden z nejstarších známých způsobů zobrazení Ježíše, který však souvisí přinejmenším se dvěma známými archetypy ve starověkém řecko-římském světě. Postava, kterou vědci nazývají krioforos (v řečtině znamená "nosič berana"), se v umění vyskytovala již sedm století před Ježíšovou dobou. Bronzová socha v Muzeu výtvarného umění z 5. století př. n. l. zobrazuje řeckého boha Herma jako kriofora, což dokazuje sloučení archetypu s tímto konkrétním bohem. Beránci byli považováni za kvintesenci obětních zvířat v celém starověkém středomořském světě, v semitském i řeckém náboženství, a to v době, kdy byla krvavá oběť jedním z nejdůležitějších rituálů chrámové kultury. Obvyklou úlohou Herma v řecké mytologii byl psychopomp - průvodce duší do podsvětí nebo posmrtného života. U Herma jako nosiče berana lze berana chápat jako metaforu lidské duše.

Ačkoli mýtus pastýře fungoval jako raná metafora Ježíše, archetyp pastýře se šamanskými schopnostmi lze vysledovat ve vyprávěcích a uměleckých tradicích postav, jako jsou Orfeus a Hermes, ale také Mojžíš, král David, a dokonce i Pan, venkovský a neuctivý předolympijský bůh pastýřů. Ve 3. tisíciletí př. n. l. byl Tammuz (nebo Dumuzi), jeden z nejvýznamnějších bohů mezopotámského panteonu, bohem pastýřů, jehož matka Duttur byla zobrazována jako ovce. Síla této představy dává smysl, když si uvědomíme, že právě v Mezopotámii byly ovce - nejstarší mléčná zvířata - domestikovány. Mléko a sýry se rychle staly nejideálnější obětí pro bohyni Inannu (Dumuziho choť) a mléčné výrobky přetrvaly v celém starověkém světě jako vybrané „nekrvavé“ oběti pro četná božstva, objevující se často jako primitivní verze moderního tvarohového koláče.

Postava pastýře je v židovských i křesťanských písmech spojena s jedinečnou prorockou schopností. Pastýři, kteří se nacházejí na okraji lidských sídel, daleko od ruchu městského života, jsou často prvními lidmi, kteří se dozvídají o božských předpovědích. Putujícímu pastevci se mohou zjevovat andělé, znamení, a dokonce i sám Bůh. Z nutnosti jejich povolání ochránců stád se jejich pozornost nesměřuje k lidskému světu, ale častěji je zaměřena na svět více než lidský; na místo tajemství, odkud mohou přicházet neznámé hrozby. Pastýři pak mají za úkol předávat zprávy získané při setkáních v divočině svým civilizovanějším příbuzným, kteří jsou věčně rozptýleni lidskými záležitostmi. Nejznámějším příkladem v hebrejské Bibli je Mojžíš a v Lukášově evangeliu je skupina pastýřů jedněmi z prvních lidí, kterým anděl oznámil narození Ježíše. Tato funkce překladatele - prostředníka mezi světem lidského společenství, divočiny a snů - mi připadala velmi podobná roli vesnického šamana. Uvažování o tom, že tyto typy vztahů lze nalézt v kořenech západní společnosti, se zdá být příslibem hojivého balzámu na bolest způsobenou kolonizací. Naše fascinace fungováním takzvaných „domorodých“ společností, která může vyvolávat intenzivní smutek, projekci a stesk po pociťovaném nedostatku smysluplného spojení s přírodou, se může proměnit ve zvědavost na naše vlastní předky spjaté s přírodou.

V pozdějším křesťanském umění se ovce staly silně zatíženým teologickým symbolem, a to i bez pastýře. Kristus byl nejen ‚dobrým pastýřem', ale také obětovaným beránkem. Křesťanské mozaiky z pozdně antického období často zobrazují Krista jako beránka a v byzantském církevním umění bylo běžné zobrazovat dvanáct apoštolů jako ovce. Ovce vizuálně i symbolicky kontrastují s jeleny nebo gazelami, které jsou často zobrazovány v rajských scénách, jak pijí z řek vytékajících z rajské zahrady. Na starověkém Blízkém východě byli jeleni a gazely spojováni s divokostí, což je v kontrastu s domestikovanou povahou ovcí. Jelen byl také raně křesťanským symbolem katechumena (křesťanského zasvěcence připravujícího se na křest), zatímco ovce byla symbolem toho, kdo byl plně zasvěcen. Zdá se, že v tomto umění se tiše skrývá oslava a zároveň nářek nad napětím mezi divokým a domestikovaným.

V mýtech se významy nejlépe utkávají pomocí příběhů, které již existují - ať už neviditelně jako vzory v lidském srdci, nebo jako lidové příběhy předávané z rodičů na děti. Vzájemná závislost je skrytým tajemstvím toho, co se na povrchu může jevit jako nezávislé a jedinečné - princip, který příroda dobře odráží. Ať už starověké křesťanství vzdává hold čemukoli, vzdává také hold pastýři a ovcím. Podle mého názoru je chvála tohoto vztahu jednou z těch zašifrovaných částí tradice, která odhaluje základní rys, bez něhož zbytek náboženství nedává smysl.

Z titulu svého povolání se pastýř*pastýřka často ocitá na neúmyslné vizionářské cestě. Otevírá se prostor, kde se změněné stavy vědomí a mezidruhová setkání mohou stát typickou součástí vnímání a poznávání. Práce pastýře*pastýřky vyžaduje střídání období „vyhnanství“ a „návratu“ do společenství. Někdy po návratu přináší klanu něco nového: příběh, píseň nebo vizi. Na rozhraní mezi sebou a druhými, lidmi a více-než-lidmi, vesnicí a lesem dochází k napětí, tření; uvolňují se jiskry energie. Z těchto trhlin vycházejí vize. Od doby, kdy lidé přešli od kočovného způsobu života k usedlému, zůstávají pastýři*pastýřky někde mezi nimi; jsou to strážci na okraji civilizace, jejichž oči hledí na to, co je temné a co je divoké. I pro lidi, kteří nežili ve spojení s městem, pro ty, kteří stále putovali jako kočovníci, byli*y pastevci*pastevkyně zvědy - očima a ušima svého kolektivu. Zvířata, o která se starali*y, proměňovala trávu v maso a vlnu, pak v nástroje a oděv, ekonomicky zajišťovala trvání někoho, kdo balancoval nejistě - nebezpečně na hraně světů. Civilizace, ať už je jakkoli složitá, bude vždy vyžadovat tyto hrany, gradienty, na nichž lidský řád ustupuje jiným druhům řádu, které mohou být pro nezkušenou mysl snadno zaměněny za chaos. Právě pastevci*pastevkyně, zvědové*zvědkyně a stopaři*stopařky jsou vycvičeni*y k tomu, aby dokázali*y číst chaos. Zatímco v civilizaci klíčí náboženství hluboko uvnitř měst, kde kněží hlídají vnitřní svatyni chrámu, pastevec*pastevkyně, stovky mil daleko, střeží jiný božský jazyk, zelený jazyk. Oba spolu nějak souvisejí, ale stezky mezi nimi zarostly, možná jsou už dokonce neprostupné.

Zdá se, že v pověsti o pastýři se odráží náš vlastní příběh stvoření. Ovce byly domestikovány před osmi tisíci lety a ironickou výměnou se těla těchto divokých ovcí stala zdrojem naší vlastní domestikace. Není tedy divu, že se ovce stala symbolem Druhého i sebe sama, Boha i člověka. Ať už domestikované, nebo divoké, vždy zůstanou mimolidské, zachovají si ostré smysly lovných zvířat. Jako „hlavní predátoři“ jsme jejich ekologickými protiklady, přesto do nich můžeme promítat své vlastní strachy a touhy, své mnohé zneuznané a utlačované identity. Můžeme s nimi soucítit, protože navzdory naší domnělé ekologické zdatnosti jsme i my kořistí v psychospirituální trofické síti; i my tiše trpíme; i my jsme ztraceni nebo loveni z rozmaru sil mnohem větších, než jsme my sami. Tím, že je chráníme, se do nich vcítíme a v jistém smyslu se jimi stáváme, což je jeden z pohledů na podstatu „šamanismu“ - tedy na naši lidskou schopnost měnit podobu, abychom uzdravili svět. Právě zde lze rozpoznat vzor daleko přesahující rámec jedné kultury, který se odráží i v pověstech o sobech na severu nebo v uctívání posvátných krav v Indii, dokonce i v příběhu Abenaků o lidech stvořených z jasanu, vztahujícím se k zemi, na níž nyní píši. To vše představuje chápání a mytologizaci vztahu kultury k přírodě a ke stvoření. Mezi nesčetnými materiálními dary, které tyto uctívané mimolidské bytosti poskytují, předávají jeden transcendentní, nemateriální dar, o němž by se dalo říci, že je zárodkem spirituality: empatii napříč druhy, napříč celou krajinou a ekosystémy, dokonce i nad rámec samotného života.

Napsáno na území Alnôbaků (také známých jako Abenaki) ve Vermontu.

Přeložil: Nathan Fields

Původně publikováno v The Wayfarer 4 (2), 2015, 22–27. 

Nezkrácená verze textu: Apocalypticecology.com