VII. Kvír liminální zvířata

„Pak se ti ocas rozpůlí a začne se smrskávat, až z něj zbude to, čemu lidé na Zemi říkají hezky tvarované nohy. Ale bude to bolet; budeš mít pocit, jako by tě proťal ostrý meč. Všichni, kdo tě spatří, řeknou, že jsi nejpůvabnější lidská bytost, jakou kdy potkali*y, protože si zachováš svůj ladný pohyb a žádný tanečník nebude schopen našlapovat tak lehce jako ty. Ale při každém kroku budeš mít pocit, jako bys šlapala po čepeli nože tak ostré, že ti začne prýštit krev.“

Hans Christian Andersen (1837)

Celosvětově se konají radikální nebo korporátní kvír shromáždění, na kterých se objevuje celá řada artefaktů. Nejčastěji se jedná o duhové vlajky, progresivní Pride vlajky a symboly spojené s lesbismem, bisexualitou a transgenderovou identitou. Kromě toho však vždy narazíme i na mýtické bytosti...

Kvír estetika roku 2024 je protkána odkazy na mýty, které se stávají sekundárním souborem symbolů, jež LGBTQ+ lidé bez potíží používají, přitom ale většinou netuší, proč. Nestvůrnost a nadpozemskost vstoupila do kvír lexikonu na vědomé i podvědomé úrovni.

Tato problematika se v posledních letech stala mou vášní. Jsem kvír historik a více než deset let pracuji v muzeích po celém světě, kde se zabývám se zejména příběhy, které upadly v zapomnění. Příběhy lidí, jako jsem já, těch, kteří žili a milovali jinak. Díky studiu souvislostí mezi kvír lidmi napříč historií a folklórem samotným jsem zaznamenal určitý vzorec, a právě ten mě inspiroval k mému bádání a napsání knihy Queer As Folklore (Kvír jako folklór). Jedná se o mou první knihu, ve které se zabývám rolí a významem LGBTQ+ lidí a příběhů, do nichž jsme zapleteni.

Jedno z hlavních propojení, které jsem objevil, se týká statusu mýtických bytostí a kvír lidí žijících v reálném světě, neboť obojí existují mimo přijatá společenská pravidla nebo v jejich šedé zóně. Obojí jsou tedy liminálními zvířaty.

Většina mýtických stvoření je v jádru jakýmsi hybridem, což znamená, že se vyznačují kombinací rysů nejrůznějších tvorů: koně a člověka, člověka a vlka, lva a štíra atd. Tyto smíšené bytosti, do značné míry propojované s kvír zkušeností, jsou proto ze své podstaty ‚liminální‘ a existují v jakémsi mezistavu fluidnosti a proměny. To je ta pupeční šňůra, která spojuje kvír lidi s kvír bytostmi.

Jako příklad si uveďme mořskou pannu. Ta je jednou z nejčastěji se objevujících mýtických bytostí, neboť téměř ve všech společnostech žijících v blízkosti vodních ploch se mluví o tvorech podobných mořským pannám. Většinou se přesně nepodobají disneyovské Ariel (od pasu dolů ryba a od pasu nahoru žena světlé pleti), ale všechny na sebe berou lidskou podobu a nějakým způsobem ji kombinují s vodními živočichy. To vytváří zajímavý vnitřní konflikt mořské panny ocitající se mezi světem souše a vody, která je často (i když ne vždy) krásnou humanoidní pannou a zároveň ve spodní části těla ‚divným‘, ‚bezpohlavním‘ mořským tvorem. Mořské panny jsou často bytosti, které nás klamou, umí měnit podobu a vydávat se za člověka pomocí magie nebo mimikry, což je u nich opět rysem liminality – vrozené proměnlivosti. 

Mořské panny tvoří po celém světě dosti širokou kategorii a o jejich existenci se mluvilo dávno před zlatým věkem animovaného filmu. Pravděpodobně již od svého příchodu před nejméně 60 tisíci lety původní obyvatelé Austrálie zmiňují ‚yawkyawks‘ žijící ve sladkovodních jezírkách. Zda byli tito domorodí tvorové podobní mořským pannám genderově proměnliví nebo ‚kvír‘ se teprve ukáže, i když existují důkazy, že mnozí z nich určitě ano. Peruánské božstvo Sirenx, které popsal domorodý umělec Rafael Montero, bylo zřejmě nebinární (ani muž, ani žena a také obojí). Žehnalo hudebním nástrojům, které umělci nechávali přes noc u vody. Proto i fenomén mořských panen, o nichž hovoří pouze ústní tradice (jejíž velká část byla zapomenuta v důsledku kolonialismu), rezonoval také s lidmi, kteří se dnes označují jako kvír. Tyto bytosti, stejně jako jejich západní potomci, jsou spojeny s kvírem prostřednictvím svého liminálního stavu.

Posuneme-li se rychlým střihem do starověkého Řecka a Říma, i zde se objevují zmínky o mořských pannách, sirénách a vodních božstvech provázaných s životem lesbické básnířky Sapfó. Ta se podle některých záznamů utopila a poté byla vzkříšena prostřednictvím často erotizovaného vyobrazení rybí ženy a jejích pomocníků. Na jiných místech dnešní Sýrie, Palestiny a Izraele byly zase kdysi postaveny velké chrámy tajemné rybí bohyni Atargatis. Obsluhovaly ji kněžky, které byly při narození označeny za chlapce. Tyto mořské kněžky s proměnlivým genderem se oddávaly extatickému zpěvu, tančily s chřestítky a nosily dlouhé splývavé roucho a navoněné paruky. Ve všech případech je mořská panna, tento proměnlivý duch střídající vodu se zemí, spojena s lidmi, kteří také oscilují mezi normativním pohlavím a genderem. Jak v tragickém příběhu Sapfó, tak ve vyprávění o ženě znovuzrozené jako bohyně Atargatis se mořská panna pohybuje ve stavu na pomezí života a smrti.

Klasická mořská panna se později objevuje znovu a znovu v mnoha dalších podobách, ale stala se zejména velmi oblíbeným symbolem kvír umělců, spisovatelů a básníků. Od obrazů Evelyn de Morganové, která svou múzu Jane Halesovou opakovaně zpodobňovala v malbách ‚Mořských pan‘, až po pohádkový příběh Oscara Wildea Rybář a jeho duše. De Morganová i Wilde se inspirovali*y snad nejznámějším příběhem o mořské panně západní kultury, Malou mořskou vílou Hanse Christiana Andersena. Sám Andersen pohádku napsal poté, co byl odmítnut mužem, kterému vyznal hlubokou a upřímnou romantickou lásku a sexuální touhu. Svůj hluboký žal z nenaplněného kvír vztahu pravděpodobně zachytil v podobě své známé němé hlavní hrdinky pohybující se na pomezí světů. Rybí žena, která nikam nepatří a existuje mimo normy lidské lásky, je přirozeným zprostředkovatelem jeho vlastních pocitů.

Od té doby se objevilo mnoho aktuálnějších kvír verzí děl, jejichž autory jsou například Noel Coward nebo zejména známý homosexuální písničkář a dramatik Howard Ashman. Ten se v roce 1989 podílel na produkci Disneyho filmu Malá mořská víla. Do textů písní vložil své srdce i duši gaye a mořskou čarodějku Uršulu vytvořil podle slavné drag queen sedmdesátých let Divine. Zdá se, že v této napůl ženě, které narostly nohy a žila zakázaným životem proti vůli svého otce, spatřoval Ashman něco ze svého vlastního života gaye v době pandemie HIV. „Chci být tam, kde jsou lidé“ je klasická disneyovská píseň o touze, ale ve spojení s osudy reálných lidí, kteří žijí stejně liminální, nebezpečné a zakázané životy, získává hlubší význam.

Od pradávných kořenů až po moderní maškarní kostýmy je mořská panna stvořená bytost prosáklá příběhy skutečných kvír lidí. Během tisíců let vypůjčených a převyprávěných příběhů se bytost napůl žena, napůl ryba stala předobrazem mnoha lidí, jejichž gender a sexualita neodpovídá heteronormativní společnosti. Právě podle mořské panny je dnes nazvaná největší podpůrná síť pro transgenderovou mládež ve Velké Británii [Mermaids] a její ikonografii si pro svůj vzhled mnohokrát vypůjčila řada drag queen v soutěžní reality show RuPaul's Drag Race. Mořská panna (ona, on, oni, v jakékoli genderové podobě) je neoficiálním symbolem kvíru. Ačkoli jsou mořské panny často známé hlavně pro svou rozpolcenost a okázalost, pestrobarevné vlasy a duhové šupiny, není to určitě vše, čím jsou kvír lidem blízké.

Podobné spojení však nenacházíme jen u mořských panen. V knize Kvír jako folklór jsem se zabýval nejrůznějšími mýtickými archetypy od víl, čarodějnic a démonů až po moderní tradici, jako jsou superhrdinové a mimozemšťané. Tito všichni ve své podobě a vyobrazení vykazují podobnou hloubku kvír citlivosti, která často sahá až k prvním zaznamenaným zmínkám o nich. Ačkoli pro toto spojení existuje mnoho důvodů, jedním z hlavních je jejich společná liminalita. Kvůli této jinakosti, fluidnosti a proměnlivosti byla právě mýtická hybridní bytost přirozeným ‚totemem‘ pro LGBTQ+ lidi v minulosti i současnosti.

Mořská panna je bytostí duality. Ale stejně tak můžeme jmenovat jednorožce, vílu nebo kentaura. Všechno jsou to rozdvojené, smíšené bytosti přejímající mnohé ze zvířecí říše, aniž podléhají biologickým a evolučním zákonům. Výsledkem je tvor nacházející se mezi dvěma běžnými stavy, který je historicky spojován s trápením a proměnou. Lidé se často necítí dobře při konfrontaci s liminálními záležitostmi, které nejsou ‚normální‘ nebo zavedené. Do této kategorie byli*y často zařazováni*y i kvír lidé, kteří se neidentifikují zcela jako muž či žena, nebo provozují sex přesahující společensky přijatelný reprodukční účel. Proto je hybridní liminální bytost přirozeným protějškem pro kvír lidi, kteří se snaží najít sami sebe.

Liminalita není meziprostorem jen co do formy, ale také časově a místně. Osobní zkušenost s kvírem je téměř vždy spojena s hledáním porozumění vlastní přirozenosti, přičemž máme nedostatek nám podobných vzorů. Mnozí LGBTQ+ lidé se při zjištění, že jsou gay, trans nebo asexuálové, a protože nemají každodenní společenský kontakt s podobnými lidmi, obrátí k fantazijním světům, eskapismu a dávné historii, aby našli své chybějící já. Homosexuální muži například už po stovky let používají k popisu své touhy po jiných mužích pojmy ze starověkého Řecka. Ostatně samotné slovo ‚lesba‘ pochází z doby helénismu a odkazuje na domov básnířky Sapfó na ostrově Lesbos. My, kvír lidé, jsme liminální v tom smyslu, že existujeme poněkud mimo dobu svého zrození a jsme v jistém smyslu cestovatelé časem. Museli*y jsme se prokousat celou řadou historických knih, fantaskních uměleckých děl, mýtů a legend, abychom našli*y ty, jež odrážejí naši vlastní identitu. Nemělo by nás překvapit, že se setkáváme i s netvory, bohy a duchy obývajícími tyto světy. 

Liminalita je také zdrojem moci – přestože může vzbuzovat výsměch a obavy, je v mnoha světových kulturách i místem, kde se rodí magie. Myšlenka něčeho ‚magického‘ existuje ve všech nám známých kulturách jako představa, že někteří lidé umí ovládat nebo využívat duchovní či neviditelné síly, ať už díky vrozeným schopnostem nebo výcviku. Magii je možné provádět v rámci společensky přijatelné duchovnosti, ale nejčastěji se ocitá někde na okraji. Ti, kdo ji praktikují v různých společnostech po celém světě, nejsou nutně považováni za zlé či nebezpečné, ale často jsou vnímáni jako ‚jiní‘. Ať už se jedná o jasnovidectví, kněžství, čarodějnictví nebo věštění, panuje kolem těchto lidí atmosféra jinakosti. Ti, kdo jsou nadáni těmito schopnostmi, jsou často spojováni s androgynií a genderovou fluidností. Víme například, že severské pojetí ‚seidr‘ neboli magie bylo výslovně spojeno s ženskou energií. Muži, kteří se jí věnovali, se stávali ženami – dokonce i sám Ódin. U původních amerických národů nalezneme mnoho příkladů jedinců třetího pohlaví nebo dvou duchů, kteří se pohybují mezi mužskými a ženskými rolemi nebo mimo ně. Tito lidé, jako například Lhamana z kmene Zuni, jsou zodpovědní právě za magii, vyprávění příběhů a spiritismus. Světový folklór dokládá, že nám naše liminalita v životě, lásce a těle umožňuje spojovat se se silami, ke kterým ostatní nemají přístup. Vezměme si třeba samotnou bohyni čarodějnictví Hekaté, která ovládá křižovatky – samotné ztělesnění liminality a intersekcionality. Spojení mezi kvírem a magií by tedy mohlo vysvětlovat naši historickou blízkost s nadpozemskými tvory a folklorními bytostmi opět prostřednictvím společného liminálního statusu.

Liminalita nám také umožňuje dostat se na místa, která existují mimo ‚normální‘ společnost, a propojit se s dalšími skupinami žijícími na okrajích mapy – tam, kde sídlí draci. Tento druh liminality nás poutá k tomuto bájnému netvorovi a spojuje nás s ním. Na jedné straně existuje u kvír lidí bez ohledu na privilegované narození větší pravděpodobnost, že se budou setkávat na tajných místech. Kvír lidé napříč historií se kvůli bezpečí a hledání vlastní komunity dostávali do styku s  migrantskými komunitami, uměleckými skupinami, kriminálními živly, sexuálními pracovnicemi*pracovníky a nižšími třídami. Dokonce i bohatý homosexuál nebo lesba se kvůli potřebě nalezení bezpečného prostoru ocitali*y mezi odlišnými lidmi žijícími na okraji společnosti. Mezi těmito komunitami díky tomu docházelo ke sdílení příběhů a myšlenek. Vypravěč bývá vnímán jako cestovatel a sběratel zkušeností jiných a kvír lidé často existují právě v takovém přechodném prostoru, který nabourává politické a společenské normy. U většiny příběhů, které si vyprávíme, a skrze zájem o myšlenky, symboly a bytosti rozvracející každodenní společnost lze něco z toho vypozorovat. 

Tím, že LGBTQ+ lidé jsou liminálními bytostmi, však často porušují společenské zákony už jen svou existencí. Ve vyprávění, nejpatrněji v pohádkách a poučných příbězích, jsou zakotvena jasná ponaučení, která čtenáře*čtenářky učí morálce, nebo alespoň tomu, jak by se podle jejich společnosti měli*y chovat. Proto je příšera, ať už mořská panna, vlkodlak nebo upír, často učební pomůckou, skrze niž se dozvídáme o nebezpečí porušování společenských pravidel: nemít nemanželský sex, netoulat se po lese s cizími muži, nepodléhat marnivosti atd. Kvír lidé jsou tedy v moralistních vyprávěních nejčastěji představováni jako podivné bytosti někde v lese, nikoli jako hrdinové či hrdinky. Způsobem našeho života, tím, jak milujeme, jak se oblékáme a chováme, něco překračujeme, a proto jsme často příkladem těchto bytostí, ne vždy explicitně, ale v podtextu. Při hledání kulturních archetypů odpovídajících naší přirozenosti je často snadné identifikovat se s netvorem či hybridem, kteří bývají spojeni s heterosexistickými obavami z deviantního sexu a promiskuitního chování. Být jiný, mimo, napůl a mezi znamená vidět se spíše v drakovi než ve statečném princi nebo dámě v nesnázích. 

Celkově jsem při zkoumání kvír identifikace s mýtickými tvory všemožných podob a velikostí našel spojení, které je navzdory tématu vlastně velmi lidské. Tvůrci a strážci folklóru týkajícího se liminálních hybridních tvorů a liminálních míst, v nichž se rodí magie a pověry, se často přibližují povahovým rysům a životnímu stylu, který dnes můžeme označit za kvír. Gayové, lesby, transsexuálové, intersexuálové a asexuálové tyto tropy neboli nepřímá obrazná pojmenování na základě podobnosti vytvářeli*y a byli*y jimi také zastoupeni*y kvůli své vlastní liminální povaze. Historie bytostí jako jsou mořské panny, upíři, čarodějnice a roboti je bohatá na genderovou proměnlivost a homosexuální touhu. Stručně řečeno, historie hybridního netvora je i historií hybridních lidí, kvír lidí. Lidí, kteří se mění, prolínají a přetvářejí na tajných místech.

Liminalita je často nenáviděnou, proklínanou a trestanou vlastností, ale i místem značné síly a fascinace. Existuje důvod, proč se děti na Halloween převlékají za příšery a proč mou nejoblíbenější postavou Disneyho Malé mořské víly nebyla krásná hlavní hrdinka, ale šestinohá čarodějnice chobotnice! Liminální bytosti nás přitahují, dokonce i ty podivné a temné, protože podle mě vnitřně tušíme, že mají nevyslovitelnou moc. Právě tu v sobě jako kvír liminální lidské bytosti odemykáme, navzdory netolerantní a často otevřeně nepřátelské společnosti. Mořská panna v Andersenově příběhu je obdařena nohama, které se jí staly prokletím a každý krok ji nevýslovně bolí, ale přesto dovede tak krásně tančit.

Přeložila: Daniela Vránová