III. Problém s liminálními zvířaty neboli liminanimály

Úvod 

Jak nám pojem liminality pomáhá definovat hranici mezi lidmi a zvířaty? Z jednoho úhlu pohledu je odpověď poměrně jasná, neboť účelem všech teorií liminality je právě zkoumání problematiky pomezí a hranic. Konkrétněji lze život mimolidských zvířat charakterizovat jako liminální, pomezní, přičemž není ani jedním ani druhým nebo se nachází na obou stranách zároveň. Některá zvířata se tedy ocitají mezi kategoriemi volně žijících a domácích zvířat a zpochybňují tak vytyčení jasné hranice mezi lidským a zvířecím, přírodou a kulturou. Liminalita má však různé podoby, z nichž ne všechny jsou kompatibilní, a cílem tohoto eseje je poukázat na rozdíly a rozpory mezi přístupy k tomu, jak určit hranice mezi zvířecím a lidským. Zaměřím se na tři odlišné způsoby chápání liminality a chtěl bych naši pozornost přeorientovat od rozlišování hranice mezi lidmi a zvířaty k uvědomění si hranice mezi lidstvím a animálností, a od liminálních zvířat k ‚liminanimálům‘.¹ To je hlavní teoretickou myšlenkou této práce, přičemž bych také rád zdůraznil, že nestačí tyto nesrovnalosti si jen uvědomovat, ale měli*y bychom s nimi umět pracovat. Vypůjčím-li si bonmot Donny Harawayové, měli*y bychom  ‚setrvat s problémem (stay with the trouble)‘, který liminanimálové představují, než se jen honit za jakousi teoretickou čistotou.² Cílem je vyjasnit si, co máme na mysli, když dáváme do souvislosti liminalitu a mimolidská zvířata – teorii liminality však nedostojíme, pokud nezpochybníme zdánlivou pevnost našich předpokladů. Setrvat s ‚všedními problémy‘, které představují ‚zemští tvorečkové‘, dle mého názoru znamená přijmout složitost a dokonce i rozporuplnost formulací liminality, kdy se jich nebudeme snažit zbavit pomocí autoritativních a zavádějících prohlášení o lidech, zvířatech, přírodě a kultuře.³ Účelem tohoto článku je nabídnout přehled o celé řadě žijících liminálních zvířat, ale také teoreticky prokázat, že určení ‚hranice mezi zvířecím a lidským‘ přináší ještě více problémů, než jsme si uměli*y zpočátku představit.

 Začněme tedy poměrně přímočaře problematikou ‚liminálních‘ nebo ‚komenzálních‘ zvířat: jedná se o volně žijící nebo domácí druhy živočichů vyskytující se ve městě, kteří se živí antropogenními potravními zdroji a jež zkráceně nazývám liminanimálové 1.0. Jejich přítomnost je v politickém smyslu prospěšná, protože se nacházejí na pomezí mezi volně žijícími a domácími zvířaty, a pokud má být naším občanským ideálem prostor sdílený s ostatními druhy, představují pro nás významnou výzvu. Protože na hranici lidského a zvířecího se nevyskytují pouze liminální zvířata, ale také animálnost, zaměřuji se dále na podstatně komplexnější formulaci liminality vycházející z antropologické tradice. Výsledky tohoto bádání nazývám liminanimály 2.0. Liminální prostor můžeme v tomto případě považovat za ‚živé‘ pomezí mezi člověkem a zvířetem, kde se uvolňují ustálené role a zpochybňují zavedené identity. Soužití lidských a mimolidských živočichů je v současné environmentální krizi tak ‚složitě propleteno‘, že je skutečně lákavé dát rozšíření této liminanimálnosti do souvislosti s celým tzv. antropocénem.⁴ Ať už však přistoupíme k problému lidského vlivu a klimatické nouze jakkoli, tato nová krajina je rozhodně spíše pomezím než hraniční čárou: nejde o ostrý předěl, ale o sporné území, které zabírá stále větší plochu.⁵ Důsledkem je, že lidé jsou stejně jako ostatní živočichové ‚hraničními/liminálními tvory‘⁠.⁶

‚Antropozoologická kvalita liminality‘ se neomezuje pouze na lidsko-zvířecí vztahy.⁷ Z prvních dvou pojetí liminality vyplývá, že lidství a animálnost jsou samy o sobě nejednoznačné a problematické koncepty. Upravíme-li Agambenovu známou formulaci, můžeme říci, že pohyblivé části antropologického stroje, tzv. člověk a tzv. zvíře, kolem sebe krouží a rozdělují si při tom privilegia a moc.⁸ Z třetího úhlu pohledu mluvím o liminanimálech 3.0 a představím způsoby, jakými se lidé či spíše některé druhy lidí mohou ocitnout na špatné straně ‚pohyblivé linie‘ mezi tzv. člověkem a tzv. zvířetem. Např. racializované menšiny jsou jen těmi nejzranitelnějšími z těchto ne zcela lidských liminanimálů a jejich ‚černost‘ nesouvisí s jejich ‚animálností‘ čistě náhodně. Liminanimálnost je tedy koncept, který musí brát v úvahu politické násilí v souvislosti s pojmem ‚člověk‘, a to nikoli na úkor zájmu o mimolidská zvířata, ale jako jeho zásadní doplněk. Široký zájem o liminalitu tak ukazuje, že hranice neleží pouze mezi lidmi a zvířaty, ale mezi lidstvím a animálností jako takovými.

Liminanimálové 1.0

Jak je to tedy s přítomností mimolidských zvířat v prostředí ovlivněném člověkem, tzv. ‚komenzálních druhů‘, které s námi žijí, aniž by byly domestikovány a ovládány? Tito živočichové se vzpírají klasické roli hospodářských zvířat, pomocníků, společníků, exotických cizinců. Nejsou to ani ‚volně žijící zvířata‘ v konvenčním slova smyslu, ale zvířata, která se v delším či kratším časovém horizontu přizpůsobila možnostem lidského prostředí. Patří mezi ně krysy, holubi, veverky, lišky, jezevci, mývalové, veverky, rackové nebo (zajdeme-li ještě dál) pouliční psi, opice, kojoti, mangusty apod. Některé z těchto druhů se značně rozšířily působením člověka (proces známý jako etnoforéza) a jejich geografický výskyt je od našeho historicky neoddělitelný; jiné se překvapivě rychle přizpůsobily novým možnostem prostředí, u některých to dokonce máme ještě v živé paměti. Jejich společná ‚politická mapa‘ byla překryta tou naší teprve nedávno.⁹

Výraz ‚komenzální‘ znamená jíst u jednoho stolu, a přestože se tento termín bez problémů vžil, jeho formulace není vůbec přesná ani vhodná. Některá zvířata rádi*y necháme obrazně řečeno jíst s námi u jednoho stolu, ale obvykle to nejsou ta divoká nebo polodivoká. O jiná, například ptáky na zahradě, se staráme a dobrovolně je krmíme, ale třeba u městských lišek je to problematičtější. Další, jako hlodavce, lišky a divoké kočky, zase živíme neúmyslně, když jim v ulicích necháváme bohatou kořist. Např. makakové napříč celou Asií se dokonce naučili po nás jídlo žebrat, languři a jiné opice rhesus jsou zase tradičně plaší a odtažití. Určitá zvířata mohou pro člověka představovat i ohrožení na životě, např. levharti, vlci nebo medvědi, neboť se přizpůsobili životu ve městě dravěji a začali lovit domácí zvířata nebo se živit mršinami. Překvapivá rozmanitost těchto zvířat znamená, že pojmy jako ‚komenzální‘ mohou být zavádějící, a to nejen z pohledu městského ekologa, ale i kritického teoretika. Ani alternativní označení, např. ‚synantropní‘ (zvířata, která žijí v blízkosti člověka a mají z toho prospěch) neumějí lépe vystihnout tyto různorodé vztahy a rozmanitost postojů a chování jak lidské, tak mimolidské populace, od vyhýbání se přes lhostejnost až po nepřátelství. Nesmíme zaměňovat komenzalitu s mutualismem – lákavou představou soužití s našimi zvířecími ‚sousedy‘. Naopak parazitismus by byl příliš silný termín. Dále se nabízí ‚amenzalismus‘ (živočichové, kteří negativně ovlivňují jiný druh, ale sami nejsou tímto vztahem poškozeni). Nejlépe bychom to mohli shrnout v tvrzení, že tyto způsoby adaptace staví na první místo zájmy mimolidských zvířat, i když je uspořádáme do skupin z hlediska jejich vztahu k nám. Ještě jednodušeji lze říct, že komenzální zvířata nejsou našimi přáteli ani společníky, i když je nutně nemusíme vnímat jako nepřátele či konkurenty. Přes veškerou svou blízkost zůstávají dostatečně ‚divoká‘, ať už v nás vyvolávají jakékoli pocity.

Těmto zvířatům se říká také ‚liminální‘ a já tento termín považuji za vhodnější než ‚komenzální‘. Výraz liminální je synonymum, které zvolil zooarcheolog Terry O’Connor ve svém vynikajícím pojednání o komenzálních druzích – neboť zvířata různých typů a druhů se mohou ocitnout na stejném místě určení, kde žijí a živí se po boku člověka, ať už byla původně opravdu volně žijící nebo domácí/domestikovaná (tj. ‚divokými‘ se stala). Tento termín se nám hodí, protože zdůrazňuje skutečnost, že tato zvířata spojuje místo jejich výskytu, nikoli druhová identita nebo role, kterou jim určil člověk. Stejně jako u jiných vztahových a anti-esencialistických přístupů je to právě odlišnost, která určuje identitu, ale protože je snadné tyto termíny dezinterpretovat, zejména pokud jde o rozdělení člověk versus zvíře, dejme přednost návrhu Matthewa Calarca hovořícím o ‚neurčitosti‘, což podle mě vystihuje naše proměnlivé a dynamické vztahy se zvířaty obehnané institucemi antropocentrismu lépe, protože zůstávají nabité politickou možností.¹⁰ Jazyk ‚liminality‘ nás rovněž odvádí od relativně stabilních symbiotických vztahů mezi jednotlivými druhy ke složitým typům fyzické a kulturní adaptace, na níž se podílí celá řada aktérů a činitelů, z nichž ne všichni jsou živí: ‚Komenzální zvířata jsou důležitým druhem volně žijících živočichů právě proto, že působí jako zprostředkovatelé integrace volné přírody do námi vybudovaného, pozměněného prostředí.’¹¹ Tato definice je užitečná pro svou jasnost a je z ní také zřejmé, proč antropogenní změny přispívají k mísení přírody a kultury, které představují liminální zvířata. Je to výzva, jež bude získávat na naléhavosti, otázka tedy nezní, ‚zda chceme komenzální faunu, ale spíše jakou komenzální faunu chceme a co s ní budeme dělat.’¹² Hranice postupují velmi rychle a můžeme říci, že každý původní nebo typický živočich žijící ve volné přírodě se rychle stává liminálním.

Výrazy jako ‚volně žijící‘ a ‚domácí‘ bychom dokonce mohli*y považovat jen za zděděné pojmy, které jsou dnes zcela nepoužitelné. To platí i pro hlouběji rozpracovanou verzi liminality, již prosazují teoretici práv zvířat Sue Donaldsonová a Will Kymlicka.¹³ Ti člení nesčetnou živočišnou říši na pouhé tři politicky definované kmeny: divoká zvířata z volné přírody, jejichž autonomní politický status lze vytvořit na základě předpokladu, že tvoří suverénní společenství, která je třeba ve velké míře nechat na pokoji; domestikovaná zvířata představující určitý druh našich ‚spoluobčanů‘, jakkoli se jedná o kompromis, neboť si zaslouží naši přímou a trvalou odpovědnost za své životní podmínky; a do třetice jsou to liminální zvířata, která nejsou divoká, ani domestikovaná a lze je považovat za ‚spolubydlící‘ žijící mezi námi nebo v naší blízkosti, jež však nechtějí být žádným způsobem začleněni do našich konvenčních společenství.

Donaldsonová a Kymlicka jsou si dobře vědomi mnoha překážek spojených s jejich odvážným přehodnocením teorií práv zvířat. Jejich analýza nezávislých ‚divokých‘ komunit i ‚domestikovaných‘ spoluobčanů přináší těžko řešitelné potíže. Zaměřme se však pouze na problém ‚liminálních‘ spolubydlících zvířat, protože zejména ta jsou v klasické teorii práv zvířat obvykle ignorována. V tomto ohledu bylo zjištěno, že je naléhavé přijmout disanalogii s lidskými společenstvími: těžko bychom například tolerovali*y, aby pospolu žijící lidská společenství systematicky drancovala jiné odlišné skupiny stálých obyvatel, jako to dělají městské šelmy se synantropní kořistí. ¹⁴ Naopak vyhlídka na to, že mimolidským zvířatům budou přidělena pouze omezená práva, která mají například migranti bez dokladů, je předzvěstí nespravedlnosti vůči živočichům všech druhů. Na první pohled sitauce není příliš nadějná. Největším problémem z hlediska pojmů je to, že ‚liminální‘ zvířata představují kategorii samu o sobě a zároveň jakousi nadbytečnou skupinu, která zbyla po dřívější konvenční klasifikaci zvířat na divoká a domestikovaná. Pokud u těchto kategorií (stále více) narůstá problematičnost, označení některých městských zvířat za liminální nás zároveň omezuje i nám pomáhá. Dozvídáme se jen málo o domnělých právech a povinnostech jednotlivých zvířat nebo skupin zvířat vůči sobě navzájem a důkladně skrytý je také proces, na jehož základě jsou někteří živočichové krutě vyškrtnuti ze všech kategorií a, jak se zdá, ocitají se vždy automaticky zcela mimo. My se nastěhujeme na jejich území nebo oni jsou donuceni se přesídlit na naše, a pak se pro nás stávají ‚problémem‘ bez ohledu na celkovou složitost a nespravedlnost tohoto procesu.¹⁵ Jak poznamenává Dinesh Wadiwel, Donaldsonová a Kymlicka jsou nuceni opakovat tyto křivdy kvůli své neschopnosti či neochotě zpochybnit lidský nárok na politický prostor:

Tato liminální zvířata – oportunisté, specialisté, exoti a zdivočelí – jsou definována prostřednictvím vztahu k člověkem vytvořenému území a dalších vztahů, které zde panují. Protože zvířata neberou v potaz přirozené (nebo lidmi stanovené) hranice národních států, protože sdílejí lidmi vytvořený prostor, ale nevykazují závislost na lidských společenstvích, protože migrují a nemají jasně vymezená nezávislá území, je jim jako zdánlivě věčným návštěvníkům v těchto společenstvích přiznáno pouze dočasné členství. Důsledkem přisouzení statutu pouhých spoluobyvatel půdy je těmto zvířatům upíráno právo na plnohodnotné členství (v již existujícím lidském společenství nebo právo na nezávislost jako takovou), protože nejsou vnímána jako majitelé vlastního území; fakticky je považujeme za obyvatele bez vlastní země.¹⁶

Jinými slovy, těmto liminanimálům je povolen omezený politický status stálých obyvatel ne navzdory jejich lhostejnosti k hranicím, ale právě proto, že se vyskytují v těchto nejistých pomezních oblastech. Liminální zvířata se stávají politicky viditelnými pouze za cenu zastírání hranic sdílených jednotlivými druhy, a s tím souvisí i možnost, že naše politické nároky zpochybní jiná zvířata, jejichž přítomnost jsme nuceni uznat.

Když se tedy horko těžko snažíme zařadit tato zvířata do kategorií, představuje to určitě problém pro nás, nikoliv pro ně. Zda je považujeme za ‚přátelské sousedy nebo škodlivé příživníky‘, je samotným liminanimálům lhostejné, jakkoli potenciálně smrtelné důsledky to může mít.¹⁷ Liminální zvířata se ukázala a ukazují být velmi flexibilní a přizpůsobivá ve srovnání s našimi chabými reprezentačními strategiemi. Zdá se, že geny jsou v tomto případě životaschopnější a flexibilnější než memy. Vyhlídky na ‚zoopolis‘, město, v němž by koexistovali živočichové všech druhů, a obecně na biofilní urbanismus, v jehož rámci by fungovali, jsou sice vítány, měly by však být střízlivě posuzovány v souvislosti s nezastavitelným pokrokem antropocentrické logiky a převážně biofobního urbanismu, který zplodila: stačí se zamyslet nad tím, jaké znepokojení, odpor, odcizení a hnus v nás vyvolává invaze živočichů, které považujeme za ‚škůdce‘.⁠¹⁸

Liminanimálové 2.0

Problém s liminanimály je tedy naším problémem. Pokud se k nám bez pozvání ‚vtírají sousedé‘, je to jen proto, že si osobujeme právo utvářet místo ke svému obrazu.¹⁹ Nazýváme-li své zvířecí sousedy liminálními nebo komenzálními, nevypadá to na příliš zodpovědné soužití s ostatními živočichy, kteří se v naší blízkosti vyskytují.

Existuje alternativa k tomuto zjevně antropocentrickému pojetí prostorové politiky? Antropologické zdroje překvapivě naznačují jisté reálné možnosti, konkrétně dlouhodobé zkoumání ‚pomezního‘ stavu liminality, která nyní zahrnuje širokou škálu sociálních a politických jevů. Klasické teorie liminality pocházející z díla etnografa, folkloristy a průkopníka antropologie Arnolda Van Gennepa se zdají být úzce zaměřené na výhradně lidské problémy a v jejich pozdějším rozpracování je antropocentrismus ještě výraznější.²⁰ Van Gennepovy původní formulace se týkají individuální a společenské zkušenosti s iniciačními obřady a souvisejícími rituály. Jedná se o známé přechodové rituály, které probíhají ve třech fázích: odloučení, kdy jedinec opouští běžnou společnost, vlastní liminální fáze (rite de marge) a integrace či začlenění, kdy se jedinec vrací do své komunity. Tato třístupňová formulace byla opakovaně prověřena, a přestože je akademická obec zvyklá nepřijímat univerzalistické výklady, obstála Van Gennepova koncepce překvapivě dobře a z časů minulého století, kdy krom několika připomínek celkově spíše upadla v zapomnění, se dostala do současné pozice jakožto hlavní koncepce v sociálních a politických vědách. Ve spojení s příbuznými pojmy, jako je hybridita, se zdá, že liminalita nabízí jedinečný potenciál pro pochopení nejen takzvaných ‚primitivních‘ společností, kterými se Van Gennep původně zabýval, ale také samotné modernity – o níž lze hovořit coby o stavu trvalé liminality. Myšlenky, které Van Gennep formuloval, byly dále rozšířeny a popisují liminální subjekty (od jednotlivců přes sociální skupiny až po celé společnosti), liminální čas (od pouhých okamžiků přes období až po celé epochy) a také liminální prostory (od konkrétních míst přes oblasti či zóny až po státy a rozsáhlejší regiony včetně celého světa).²¹

Co má výše uvedené společného s hranicemi mezi zvířecím a lidským? Na první pohled ne mnoho – někteří zastánci liminality se brání myšlence, že by zvířata mohla být liminálními subjekty nebo tzv. limináry [liminaries], jak je nazýval sociolog Victor Turner.²² Ale i kdybychom se zajímali*y pouze o lidské bytosti, je více než jasné, že status člověka je něco, co se prostřednictvím různých druhů přechodových rituálů, které studují antropologové a další vědci, stává nejistým a nejednoznačným.²³ Také v řadě zcela běžných situací mimolidská zvířata lidským tvorům dovolují nebo umožňují vyrovnat se s liminálními prostory a obdobími nebo svou přítomností či nepřítomností podobné liminální stavy vyvolávají, takže ‚úzká interakce mezi lidmi a zvířaty by mohla být prezentována jako pomezí, kde se živočišné druhy setkávají a navzájem mění‘.²⁴ Není také vyloučeno, že podobné přechodné stavy zažívají i mimolidská zvířata, ať už v přírodě, nebo když jsou dále vtažena do světa, který mylně nazýváme ‚kulturou‘.²⁵ Jestliže přechodové rituály zažívají lidské subjekty, jako jsou kojenci nebo mrtvoly, není vůbec od věci vztáhnout je i na další živočichy, s nimiž se setkáváme na pomezí přírody a kultury.

Pro tato ‚antropologicky‘ liminální zvířata je zde třeba zdůraznit význam pomezí. Van Gennep důležitost liminálního prostoru uznával, ale bohužel o něm kromě již zmíněných obecných náznaků řekl jen málo. Pozdější teoretické práce problému také příliš nepomohly: nejméně přínosně tuto teorii rozvinul Victor Turner, který liminální prostor pojímá jako ‚jasně oddělený‘. Lepší je chápat liminalitu coby prostor vymezující se tím, čím není, a tedy jako situaci totožnou s místem přechodu: „…něco jako prostorový pozůstatek, nestrukturalizované pomezí, které se objeví pouze, když dojde k vymezení se jiné, kulturně uznávané oblasti.“²⁶ Zde je nejpodstatnější, že odpadají konvenční kategorie, včetně pevné definice člověka: „V liminálním stavu mohou být popřeny a znovu přijaty všechny obvyklé společenské statusy věku, hierarchie a dokonce i ty nejzákladnější protiklady jako lidské versus božské, lidské versus zvířecí, mrtvé versus živé.“²⁷ Liminální zvířata se například ocitají mezi životem a smrtí, což myslím spíše doslova než jen obrazně, protože život mnohých zvířat je na okolí závislý. Nacházet se na neurčeném pohraničním území, řečeno slovy Frantze Fanona, v ‚zóně okultní nestability‘, znamená vyzývat nebo podněcovat k násilí, někdy s těmi nejlepšími úmysly, nebo alespoň s těmi nejméně špatnými.²⁸ Jako příklad uveďme skutečnost, že plynová komora byla vyvinuta koncem devatenáctého století za účelem eutanazie toulavých psů, kteří byli příliš nemocní, příliš divocí, příliš škaredí nebo jen příliš nadbyteční na to, aby mohli najít nový domov. ²⁹ Tato odsouzená zvířata jsou možná těmi nejryzejšími ‚liminanimály‘, protože jejich status živých bytostí byl zpečetěn, a můžeme dokonce říci, že se podobně jako odsouzenci na smrt blíží statusu živých mrtvých. Právní teoretik Colin Dayan například ohledně našich nejbližších zvířecích společníků tvrdí, že ‚psi jsou jako most, který spojuje osoby s věcmi, život se smrtí, a to jak v našich nočních můrách, tak v našem každodenním životě‘.³⁰ V této souvislosti si vybavuji také Foucaultův koncept moci, která poznamenává ‚nicotné‘ životy ‚úderem svých spárů‘ [marquées d'un coup de griffe]: 

tyto nicotné [infimes] životy proměněné v popel v několika větách, které je podlomily... Zavázal jsem se, že zjistím, proč bylo ve společnosti, jakou je ta naše, najednou tak důležité ‚zardousit‘ (jako rdousíme zvíře, jako dusíme výkřik nebo oheň) [comme on étouffe un cri, un feu ou un animal] pohoršlivého mnicha nebo fantaskního a lehkomyslného lichváře.⁠³¹

Foucault v těchto zvířecích rituálech moci sotva myslel na mimolidská zvířata. Ale koneckonců, která zvířata jsou nejvíce infâme/infime [nízká/nicotná] a jsou ‚držiteli životů, které jako by bývaly neexistovaly‘?³²

Pokud je to pravda, pokud se stav liminality a pomezí vlastně definují navzájem, pak existuje jasná souvislost mezi pozicí komenzálních/liminálních zvířat a klasickými formami liminality, které zkoumá antropologická tradice. U mimolidských živočichů lze pozorovat něco zhruba srovnatelného s liminálními transformacemi a není třeba trvat na přesném ekvivalentu. Důležitější je přijmout fakt, že zvířata žijí velkou část života nebo celý život v prostředí ovládaném a ovlivňovaném člověkem, a to do té míry, že se jen stěží mohou vyhnout tomu, aby s nimi bylo zacházeno jako s liminálními bytostmi. V tomto stavu ‚liminálního antropomorfismu‘ se lidé a zvířata nacházejí na velmi sporném území.³³ Klíčovým požadavkem je zde chápat lidi i zvířata jako spoluobyvatele ‚pomezí‘, ‚zón nerozlišování‘, ‚meziprostorů, hybridních prostorů‘.³⁴ Právě kvůli přínosné nejasnosti hranic jsou vztahy mezi lidmi a zvířaty nejvýraznější, i když tato nejednoznačnost zpochybňuje domněnky o tom, kdo a co kam ‚nepatří‘.

Liminanimálové 3.0

To bychom měli*y. Existuje však ještě třetí pojetí liminanimálů, které se dívá na pomezí ‚lidského‘ a ‚zvířecího‘ z jiné strany. V rámci této liminální formy či stavu se bere v potaz skutečnost, že marginalizace lidí a zvířat se prolíná či protíná, přičemž se mezi nimi rozlišuje spíše kvůli politickému nařízení než biologickému faktu. Zde je nutné uznat selektivní humanizaci zvířete stejně jako všudypřítomnou animalizaci člověka, kdy jsme však odkázáni na celkovou nedostatečnost těchto dvojic termínů pro pochopení vzorce a povahy moci a jejích násilných hierarchií.

Dnes už jsme si vědomi toho, že obecná koncepce ‚zvířete‘ je hloupá, viz nejznámější Derridova charakteristika bêtise [hlouposti].³⁵ Od Foucaulta a novějších kritiků také víme, jak neadekvátní je konceptualizace ‚lidského‘. Přesto jsme sotva nastínili*y, jakými ustavujícími způsoby na lidi a jiná zvířata působí diskurzivní a materiální síla opozice člověk/zvíře. Navzdory přitakání bestiálnosti moci v předchozí kapitole zůstává (například) Foucaultova biopolitika tvrdošíjně antropocentrická, se souvislostmi mezi potupou způsobenou lidem a zvířatům převážně obraznými, nikoli doslovnými, a zároveň překvapivě opomíjí „lidské“ dějiny týkající se (řekněme) žen, lidí jiné než bílé pleti, osob s různým postižením atd. Pro jakékoliv kriticky platné chápání hranic mezi zvířaty a lidmi je nezbytné pojetí liminality zpochybňující pevné určení druhů, i když to zdánlivě odvrací naši pozornost od mimolidského. Největšího pokroku nedosáhli*y odborníci*odbornice zabývající se zvířecími studii, ale kritičtí rasoví teoretici*teoretičky a zejména černošské feministické myslitelky*myslitelé. Právě tito badatelé*badatelky nás upozornili*y nejpřesvědčivěji na prázdnotu stavu člověka, jehož nositeli jsou politické autority, a přitáhli*y tak pozornost k liminanimálnosti lidských subjektů. Dovolím si tvrdit, že právě rasoví teoretici a teoretičky toho dosáhli*y pro pochopení liminanimálů a pomezí, která obývají, nejvíce. 

Příliš volně se odvoláváme na intersekcionalitu, kterou někdy redukujeme na pozici subjektu zastávajícího více identit, a to způsobem nepříliš věrně vystihujícím původní formulaci Kimberlé Crenshawové, v níž představila svůj vhled do povahy moci a problematiky marginalizace.³⁶ Není možné zde převyprávět celou historii tohoto konceptu a teorie, dokonce ani její použití u zvířat/animálnosti, ale vyjádřil bych snad jen souhlas s Billy-Ray Belcourtovou, která tvrdí, že intersekcionalitu je nutné zakotvit v černošském feministickém myšlení.³⁷ Nemůže to však znamenat, že mimolidská zvířata pouze přidáme na narůstající seznam (násobně) utlačovaných. Začněme zkušenostmi žen jiné než bílé pleti a zamysleme se nad tím, jak propojená liminalita ovládá život na okraji žijících mimolidských zvířat a lidí, kteří nejsou rasově bílí.

Vezměme si nejprve způsoby, jakými byly lidské bytosti ‚odsunuty na pomezí mezi člověkem a zvířetem‘ a jak se staly bezbrannými vůči násilí, které je běžně pácháno na mimolidských zvířatech.³⁸ Nejde jen o metaforickou ‚animalizaci‘. Je to otázka diferenciální ‚humanizace‘ druhu homo sapiens. Pokud vezmeme v potaz, že dominantní pojetí rasy a animálnosti vychází ze stejné logiky a překonává stejný kritický okamžik v historii, pak je liminální animálnost pro vznik moderního řádu klíčová. Nejedná se o nepatrný počet ‚tvorečků‘ – v tomto zmatku s kategoriemi se ocitá mnoho a možná i většina příslušníků druhu homo sapiens a všichni zástupci všech ostatních živočišných druhů.

Jde očividně o otázku určení, kde se dané komunity v hierarchii etického zájmu nacházejí. Mimolidská zvířata zaujímají ty nižší nebo nejnižší příčky, ale tato hierarchie není kalibrována z hlediska pojetí člověka jako druhu a spíše se vymezuje proti určitým typům lidských bytostí, což ponechává prostor pro humanizaci některých zvířat a animalizaci některých lidí. Postavení černochů a černošek ve většinové bělošské společnosti se stalo nejkrutějším ukazatelem společenské lhostejnosti naší doby. Analytická práce o antičernošství definuje člověka jako ne-zvíře a zároveň ne-černocha nebo se dle Syl Koové výslovně odvolává na jazyk liminality:

…proto ti z nás, kteří žijí, myslí, mluví, teoretizují a existují na hranici mezi tzv. člověkem a tzv. zvířetem, hrají zvláštní roli, pokud jde o postavení zvířat... jsme rekvizitami v příběhu o ‚člověku‘, tedy malé skupině lidí, kteří nejsou jen homo sapiens, ale ideálním druhem homo sapiens – proto jsme také spřízněnými dušemi v boji za svrhnutí tzv. člověka.³⁹ 

Vzhledem k tomu, že rasa a animálnost se navzájem posilují, je lákavé získat všechny utlačované ‚ne-zcela-lidi‘ a mimolidská zvířata jako přirozené spojence, liminanimály. Přesto však zůstává nesmírně obtížné vyjádřit přesné vztahy mezi útlakem zvířat a útlakem velké skupiny lidí, neboť politika přímého srovnání obvykle vyvolává zjitřené emoce a problém příliš neosvětluje. Stejně jako v případě ‚obávaného srovnání‘ osudu zvířat s holokaustem nebo obchodu s otroky, hrozí banalizace utrpení na obou stranách.⁴⁰ Ze zamyšlení Karen Morinové nad paralelami mezi americkým vězeňstvím a živočišnou výrobou např. vyplývá, že je skutečně nemožné obhájit jakékoli kriticky platné srovnání mezi dvaceti pěti lidmi poslanými na popravu ve Spojených státech v roce 2018 a devíti miliardami hospodářských zvířat zabitými v témže roce (k tomu připočtěme každoročně usmrcených tři sta mořských živočichů na jednoho amerického spotřebitele). Morinová si to uvědomuje a ve své ‚transdruhové karcerální geografii‘ používá jako metodologická hesla juxtapozici, asociaci, ‚paralelní konverzaci‘ a vzájemnou výměnu, tedy ne srovnání:⁠

…není mým záměrem pokusit se dokázat, že tato místa, kde se sériově zabíjí, vyvolávají ‚stejné‘ ztělesněné prožitky či reakce u trpících lidí a trpících zvířat, ani že jeden typ zármutku je důležitější nebo významnější než ten druhý.⁴¹ 

Nedbalým odvoláváním se na intersekcionalitu bychom se jen vraceli*y k nemožnosti srovnání a izolovanosti lidského a zvířecího boje. Pokud bychom zhodnotili*y situaci střízlivěji a méně idealisticky, jistě by se potvrdilo, že liminanimálové celého světa se pravděpodobně nesjednotí, alespoň ne v dohledné době, a jestliže hledáme nějakou jednoduchou stupnici útlaku, zůstane lidský a zvířecí boj nesouměřitelný. Celkově se začíná uznávat, že nároky obětí z řad lidí a zvířat představují ‚nebezpečnou křižovatku‘ – jedná se o další případ hranice mezi zvířaty a lidmi, která je předmětem zkoumání tohoto zvláštního čísla. Pokoušet se na tomto nestabilním základě prosazovat progresivní politiku je mimořádně obtížné, snad i nemožné. Zde bychom se mohli*y pozastavit nad užitečným afro-pesimistickým chápáním naprosto brutální síly antičernošství a jedinečnou a neanalogizovatelnou povahou černošství jako takového.⁴² Kritická rasová teorie a teorie zvířat/animálnosti rozumně odmítá použít logiku srovnání a kalkulace, která proti sobě staví, řekněme, zájmy černošského odporu a práva zvířat, a přitom zastírá jejich společné rysy a vznik. Například Bénédicte Boisseronová je přesvědčena, že tyto útlaky, tyto boje jsou neanalogické, a dodává, že když budeme ‚bránit jednotlivým idiosynkraziím všemožných forem útlaku‘, riskujeme, ,že budeme zahlceni jejich propleteností‘.⁠⁴³ 

 Zajděme však ještě dál, neboť smysl liminanimálů na pomezí lidského a zvířecího se může vymykat ‚racionálnímu‘ kalkulu v běžně společensky zavedených termínech. Nesouměřitelnost v tomto smyslu znamená nejen to, že je nelze poměřovat (podle jednotné normy), ale také, že oni nechtějí být ‚rozumní‘ a odmítají se držet dohodnutých konvencí – nebo hranic – jinými slovy, setrvávají s problémy. Liminanimálnost není stav, který by se dal jednoduše programově řešit, jak jsme viděli*y u Donaldsonové a Kymlicky uvažujících o lidských a zvířecích ‚spoluobyvatelích‘. Hranici, kterou si zde představujeme, můžeme snad nejlépe vnímat jako prostor plný zmatku, území, na němž jsou standardní pojmové mapy buď málo užitečné, nebo, v horším případě, vysloveně zavádějící. Například v analýze Colina Dayana týkající se zákonů o psech a rasách si můžeme povšimnout fungování ‚právní země nikoho‘, v níž je rozdíl mezi lidmi a zvířaty a dalšími fenomény z nutnosti zastřený. Lidské a psí vyděděnce je možné pomocí právních rituálů transformovat na oficiálně neexistující a obchodovat s nimi:

... již se nelze vyhnout historickému soužití druhů jako jsou si s určitými lidmi, kteří jsou považováni za příliš nízké na to, aby byli součástí občanského společenství. Ať už se jedná o černochy nebo jiné osoby pomyslně hozené do jednoho pytle, jsou dehumanizováni a vyloučeni. Jakmile jsou však jednou postaveni mimo hodnotnou diskriminaci  osobnosti, stávají se jejich nároky nicotnými, bezvýznamnými, nereálnými.⁠⁴⁴ 

V návaznosti na analýzu sociální smrti, kterou jako první vypracovali*y historici*historičky otroctví vykresluje Dayan působení zákona jako rituál přeměny, ‚přechod od vlastnictví k odebrání, od plnosti k prázdnotě‘.⁴⁵ Liminální rituály zákona proměňují lidi ve zvířata a naopak podobně jako bohyně Kirké. Překročit hranici mezi zvířaty a lidmi je dovoleno, ale pouze na příkaz moci, která může lidi odcizit a zvířata začlenit. Setrvávat s problémem, který liminanimálové představují, znamená konfrontovat se s hrou této antropomorfní moci, ne ji odvracet, ať už konceptuálně nebo politicky.

Bez ohledu na to, jak jsou tyto rituály vyvlastnění významné, může se zdát, že jsme se nyní vzdálili*y liminálním či komenzálním zvířatům, která stála na počátku mého pojednání. Existují však prokazatelné vazby mezi osudem komenzálních zvířat a ‚zvláštním, liminálním prostorem‘, který sdílejí s ne-zcela-lidmi.⁴⁶ Boisseronové analýza ‚kreolského psa‘ v Karibiku (a kultura černého Atlantiku celkově) zřetelně ukazuje, že liminální status psa v koloniálním umweltu [prostředí] odráží osud kreolského člověka. Pes (potažmo všechna zvířata, a dokonce i tzv. zvíře) se může  za určitých okolností spolupodílet na dehumanizaci lidí jiné než bílé rasy, avšak  příklad Boisseronové z francouzského Karibiku nastoluje možnost ‚společného vzdoru‘. V návaznosti na to lze tvrdit, že když se jednotlivci a skupiny různých druhů setkají, mohou jejich společné zdroje útlaku vyvolat mezidruhový vzdor.⁴⁷ Jestliže černoši*černošky zaujímají ‚liminální prostor jinakosti‘, může to být zvláště přínosné pro hledání povahy liminality a liminálních zvířat.⁠⁴⁸Boisseronová tedy uznává komenzalismus jako braní bez zadlužování, jakožto ‚vztah člověka ke zvířeti a člověka k člověku, který má antikoloniální, antihegemonický a antiantropocentrický dopad‘.⁠⁴⁹ 

Je diskutabilní, zda lze takto vzít komenzalismus na milost, alespoň za specifických politických okolností. Ale význam liminanimálů v této třetí a nejrozsáhlejší/nejdivočejší kapitole by měl být dostatečně jasný: mluvíme-li o liminanimálech, není to nikdy záležitostí pouze mimolidských zvířat. Jakožto intersekcionální koncepce ‚antropozoologická kvalita liminanimála‘ nemůže být ze své samotné definice  oddělena od ‚liminální, přesto integrální časoprostorové pozice černošství‘, ani od souvisejících forem marginalizace tvorů.⁵⁰ Zmínka o liminanimálech 3.0 nám tedy připomíná, že liminalita se netýká pouze mimolidských zvířat a jejich vztahu k lidským bytostem, ale i samotného stavu ‚lidského‘ bytí.

Přeložila: Daniela Vránová

Původně publikováno v Parallax, 2019, Vol. 25 No. 4, Animal Borderlands

Reprodukováno se svolením Taylor & Francis Ltd