X. Architektura zvířat: Zvířata, budovy a my

Úvod: Budování úkrytu

Když byl v roce 2010 v Chicagu dokončen mrakodrap Aqua, navržený architektkou Jeanne Gang, byl vyzdvihován jako zářný příklad budovy, která byla postavená pro lidi, ale bere ohled i na život jiných zvířat. Jeho vlnovitá fasáda a fritové sklo byly navrženy tak, aby odrazovaly ptáky od nalétávání do oken budovy a ti se tak nezraňovali nebo neumírali. Možná je to pro architekturu vycházející vstříc zvířatům nízká laťka, ale není divu, vzhledem k naší dlouhé historii, kdy jsme zvířata považovali*y za něco, co je mimo lidskou sféru, nebo jí dokonce podřízené. Pokud se už někde něco pro zvířata navrhuje, pak tehdy, mají-li nějaký užitek pro člověka, ať už jako hospodářská zvířata, domácí mazlíčci, konzumní spektákl v zoologických zahradách, ve zvěřincích a akváriích, nebo jako objekty vědecké manipulace v laboratořích. Pokud zvířata nelze instrumentalizovat, jsou obvykle ignorována. Začnou-li nadto samovolně obývat budovy, jsou neprodleně označena za škůdce a odstraněna nebo vyhubena. V situaci, kdy je globální stavební průmysl jedním z hlavních faktorů způsobujících změnu klimatu a vymírání zvířecích druhů, je nezbytně nutné náš přístup ke zvířatům změnit. Je třeba na ně brát ohled nejen při konstrukci budov, ale brát je v úvahu také jako spolubydlící, kteří si za tak dlouhou a smutnou dobu dějin lidské výjimečnosti zaslouží odškodnění.

A to je stručně předmětem této knihy - potřebujeme zvířecí architekturu. Kniha se věnuje třiceti různým zvířatům, aby otevřela nové způsoby uvažování o vztahu mezi architekturou a tím, co je více-než-člověk. Postupuje od nejmenších viditelných organismů (hmyz) až k největším (sloni); od domestikovaných (kočky a psi) k opovrhovaným (vosy a krysy). Co kdyby se architektura jednoduše pokusila hlouběji porozumět ostatním formám života, které ji už využívají? Příkladem jsou zde pavouci, kteří spřádají své sítě v temných koutech místností; vlaštovky, které nacházejí ideální místa pro své hnízdní kalíšky ze ztvrdlých slin na cihlových zdech; krysy, které si vytvářejí domovy v podzemních prostorách města; bobři, kteří pracují souběžně s lidmi jako krajinářští architekti; kočky a psi, kteří si přivlastňují náš nábytek a vybavení jako vlastní místa odpočinku. Neexistuje téměř žádná část lidmi vybudovaného prostředí, kterou by nemohli obývat nebo měnit ne-lidé, přesto jsou lidé obvykle velmi vybíraví ohledně toho, které živočichy pustí dovnitř a které budou naopak důsledně držet venku nebo je zneškodní.

Otevřít prostor pro zvířata v architektuře znamená si v prvé řadě uvědomit, jak je mimolidský život již dávno součástí našich staveb i představ. Tím, že se zaměřujeme na to, jak si zvířata vytvářejí a/nebo zabírají prostor a prostředí pro sebe, si tato kniha klade otázku, co by mohlo být zapotřebí pro zahrnutí zvířat do stavebního projektování. Důrazem na imaginativní zapojení zvířat do tohoto procesu se snaží rozšířit možnosti solidarity s bytostmi, které jsou více-než-lidé. Současně však přináší neúprosný popis toho, co mimolidský život musí obětovat pro lidské obydlí: otevřít se většímu diskomfortu a nemoci se vyhnout zmatkům a trápení se spletitými vztahy, které nelze kontrolovat. Zvířecí architektura je zkrátka o stavitelství ve světě, kde jsou lidé a zvířata již propleteni, ať se to nám nebo jim líbí, nebo ne.

V tomto úvodu nastíním některé obecné argumenty, na jejichž základě tato kniha zkoumá vztah mezi zvířaty a architekturou. Jsou to zaprvé otázky týkající se původu architektury a jejího vztahu k přírodě; zadruhé argumenty, proč je zásadní, aby architekti*architektky a projektanti*projektantky překonali*y výhradně antropocentrický přístup ke stavění; zatřetí, proč je důležité brát zvířata v úvahu při projektování lidských staveb; a konečně, proč je rozhodující začít se více starat o stavění pro zvířata a spolu s nimi. Hlavním cílem knihy je zpochybnit převládající chápání hodnoty zvířat (a obecněji přírody) v architektonické praxi, totiž jakožto „jiných“, na které je vždy nahlíženo pouze z hlediska jejich užitečnosti pro člověka. Odstranění tohoto postoje otevírá možnost bohatšího, jakkoli nesnadného přístupu ke zvířatům, který opouští instrumentální myšlení ve prospěch mnohem otevřenějšího porozumění. [...]

[...] Pokácení stromu pro použití jako stavebního materiálu znamená zničení žitého světa (bez ohledu na to, zda je tento čin kompenzován vysazením jiného stromu na jeho místě). I když nepovažujeme rostlinu za živou bytost (což by dnes většina botaniků rozporovala), i jediný strom přesto poskytuje zázemí obrovskému množství živočišných druhů, od hmyzu zavrtávajícího se do jeho kůry až po ptáky hnízdící v jeho korunách. Používání mrtvého dřeva je zřejmě ještě více destruktivní, protože padlé stromy obecně podporují více života než ty rostoucí, neboť rozkládající se dřevo poskytuje obživu všemožným živočichům, houbám a prvokům. Dokonce i ten nejprimitivnější způsob obydlí, který popisuje Marcus Vitruvius Pollio - vyhloubení díry do země nebo ústup do jeskyně, vede k určitému stupni destrukce: vždy jsou vytlačeny jiné životy a obětovány ve prospěch našich vlastních. Samotný akt bytí naživu, ať už rostliny nebo živočicha, totiž znamená neustálé a nenávratné vynakládání energie, které nakonec vyústí ve smrt každého organismu. Takovýto realističtější způsob uvažování nespekuluje o původu architektury jako o návratu lidského stavitelství k přírodě (pokud by se tedy nejednalo o bytostně lidské pojetí přírody), naopak se podle něj jedná o ústup do vnitřního světa díky oddělení se od přírody, která je vnímána jako ohrožující (totéž platí pro jiné zvířecí architektury, jako jsou termitiště a ptačí hnízda). Postavit přístřešek znamená záměrně vyloučit to, co je venku: samotný akt stavby uzavírá a rozděluje svět, i když zároveň vytváří něco nového. Vnějšek „primitivní chýše“ je přesně tou „přírodou“, kterou budou o tisíciletí později tak uctívat ti*ty, kdo se snaží ospravedlnit údajný „přírodní“ základ architektury. V souvislosti s destruktivitou architektury je zásadní nikoli to, zda ji lze nějak „vyřešit“ (konkrétně zredukovat na nulu), ale spíše, jak ji lze zároveň přijmout a zmírnit - což je mnohem problematičtější otázka než hledání udržitelných či rezilientních architektonických řešení.

Přemýšlení o vztahu architektury a přírody jako o obtížném vyjednávání o tom, co bude nevyhnutelně zničeno, vede k jinému způsobu uvažování o pojmech jako „udržitelnost“. Antropolog Tim Ingold přišel s myšlenkou „korespondence“, aby popsal, jak se lidé mohou ohleduplněji vztahovat ke světu, který obývají. Předpokládáme-li, že všechny živé bytosti - lidské i více-než-lidské - jsou vždy propojené, pak korespondence raději „následuje“ svět, místo toho, aby ho vnímala jako řadu problémů, které je třeba vyřešit. V tomto způsobu uvažování se „životy ve svém neustálém vývoji nebo stávání simultánně spojují a zároveň jeden od druhého odlišují“ (Ingold, 2021). Užitečným příkladem, který osvětluje architektonické korespondence, je pojetí půdy jakožto skrýše. Ingold to ilustruje v eseji reagujícím na provizorní obydlí, která na Skotské vysočině vytvořil v letech 2015 až 2019 umělec Tim Knowles. Ingold líčí počátky architektury jako „schovávání se“, tedy budování úkrytu, který chce být neviditelný, protože schovávání se je nejlepší formou ochrany před přírodou. V kontrastu k charakteristickému způsobu, jakým se zastavěné prostředí snaží učinit zemi nepropustnou - považte asfaltové povrchy silnic nebo betonové podlahy - je úkryt souborem „spletitě poskládaných nebo natěsnaných heterogenních materiálů“, kde se lidský obyvatel „stočí do klubíčka podobně jako v kolébce a jehož stávající vlastnosti rozšiřuje jen o nejnutnější doplňky“ (Ingold, 2021).

Architektura, která představuje klubíčka světa, nechce vytvářet nepropustnou půdu mezi člověkem a přírodou, naopak se snaží o vytváření korespondencí. Když jsem na jaře 2019 navštívil ekovesnici Lammas, zaujalo mě, že jsou místní mnohem otevřenější než bývá obvyklé ke sdílení svých příbytků se zvířaty. Například v penzionu, kde jsem bydlel, si na stropě začala stavět hnízdo nově vylíhlá vosí královna. Její křídla přitom vydávala charakteristický bzučivý zvuk – vibrace, kterými zkapalňovala celulózu, co si nasbírala na stavbu. Hned vedle, v dřevostavbě Tao a Hoppi Wimbushových, opakovaně prolétávala otevřenými vstupními dveřmi pro pamlsky z kuchyně červenka, přičemž řada ptáků, včetně sov pálených, si stavěla hnízda uvnitř střešního prostoru, kam se dostávala kruhovým otvorem, vyříznutým za tímto účelem do zdi. Vstup dovnitř umožňovala zvířatům právě pórovitost konstrukce obou budov, buď v důsledku záměrného plánu nebo provizorních řešení, jež ponechávaly mezery mezi dveřmi, okny a stěnami. V konvenčnějších budovách se podobným pórovitým místům úzkostlivě předchází, proto se používají nejrůznější specializované materiály, schopné veškeré mezery utěsnit. Nekonvenční otevřenost budov v Lammasu odkryla mnohočetnost zvířecích životů, které se touží proplést s našimi, pokud jim to někdo umožní. Moje zřetelné rozpaky tváří v tvář vose stavějící si hnízdo mi ukázaly, že možná největší překážkou ryze ekologické architektury je lidský pocit odporu vůči přírodě, která se samovolně snaží dostat dovnitř. Mezery v budovách jsou však pro mnohé paradoxně ekologickým prokletím, protože jimi zbytečně uniká drahocenná energie. To je dokonce hlavním mottem protestní skupiny Insulate Britain (Zateplete Británii): špatně utěsněné budovy jsou strůjci velkého procenta uhlíkové stopy nejen ve Velké Británii, ale i v mnoha dalších zemích s rozsáhlou historickou domovní zástavbou (insulatebritain.com). Možná však jde o to, že instrumentální způsoby „řešení“ zaznamenaných architektonických problémů se obvykle soustředí na zisky a ignorují nevyhnutelné ztráty, které s sebou jakýkoli druh stavitelství nese.

Lidské stavby čelí v každém okamžiku útokům přírody, která se neustále snaží dostat dovnitř. Pouze neustálá údržba budov zabraňuje tomu, aby byly ovládnuty vnějším světem. Na nejnižší úrovni je nepropustná hmota vždy rozkládána buď vlastní vnitřní entropií, nebo v důsledku toho, že se o ni třou jiné věci, ať už tyto věci označujeme za inertní (počasí) nebo živé (rostliny, živočichové, houby a prvoci). Z architektonického hlediska jsou možná nejsilnějším vyjádřením abrazivního vztahu mezi přírodou a kulturou ruiny: svědčí o nevyhnutelné pošetilosti lidské představy o trvalosti a otřásají iluzí o odolnosti architektury vůči rozpadu. Má-li se architektura někdy otevřít tomu, co je za jejími hranicemi, musí se vzdát pretence trvalosti.

Nyní se můžeme vrátit ke zpochybnění představy primitivního lidského přístřeší, jak si ho představoval Vitruvius. Místo toho, aby se technologicky zdatný člověk stal měřítkem všech věcí, společně se svým prvním domem, se setkáváme s lidmi, kteří si až příliš uvědomují svou zranitelnost, svou spjatost se světem jiných životů, které se do toho jejich bez ustání přelévají, jakkoli by si přáli, aby tomu bylo jinak. Díky přijetí této zranitelnosti si tito lidé již uvědomují, že jakýkoli přístřešek, který postaví, se nevyhnutelně složí zpět k zemi, z níž se oni i on zrodili. Počátky architektury tak nevyhnutelně vedou k jejím koncům, k většímu uvědomění si toho, co se stane, až budovy zemřou (Cairns, 2014). [...]

[...] Dalším způsobem, jak se otevřít zvířatům, je uznat jejich stavitelské schopnosti. Přestože zoologové jako Mike Hansell potvrdili propracovanost a složitost staveb budovaných zvířaty, jako jsou termitiště nebo loubí lemčíkovitých, stále převládá široce rozšířený předpoklad, že pouze lidští architekti jsou schopni si představit, co chtějí postavit. A ostatní zvířata staví, protože pouze následují předprogramované instinkty, které jsou napevno zabudovány v jejich genech (Hansell, 2009). Jak bude podrobněji rozebráno v první kapitole této knihy, většina nejnovějších vědeckých studií o chování zvířat nyní tvrdí pravý opak: že i zvířata bez rozumového uvažování, například mravenci a termiti, uplatňují při kolektivním stavění určitou míru individuálního přístupu (Hansell, 2009). Studium zvířecí architektury navíc odhaluje, že to, co lidé rádi nazývají „životním prostředím“, tedy oddělená oblast mimo svět vybudovaný člověkem, je ve skutečnosti hustě pokryta architekturou. Pozoruhodnými příklady jsou hráze a hrady stavěné bobry. Tyto nejsou jen „usazeny“ v prostředí, které uzavírají a ohraničují, ale spíše žité prostředí v průběhu času aktivně vytvářejí. Skutečnost, že bobři jsou v současné době využíváni lidmi při hledání „přírodních“ řešení častějších a závažnějších povodní způsobených změnou klimatu, ukazuje, že někteří lidé si začínají více uvědomovat provázanost a spoluformování staveb a životního prostředí. Mnohým však stále ještě úplně nedochází, že tato koexistence staveb a životního prostředí se vztahuje na každý živý organismus, ať už něco staví, nebo ne. Životní prostředí totiž nikdy není něčím, co by bylo mimo veškerou formu života, která jej obývá, jde naopak o jeden gigantický organismus složený z nesčetných částí, které jej aktivně konstituují a mění. […]

[...] I kdyby byli lidé schopni ve sféře architektury více porozumět životu zvířat, dokázali by vůbec někdy zjistit, co zvířata vlastně chtějí? Je ve skutečnosti možné myslet jako jiné zvíře, nebo dokonce jako jiný člověk? V roce 1974 si filozof Thomas Nagel ve svém slavném článku položil otázku „Jaké to je být netopýrem?“, která je často citována ve studiích o lidském i mimolidském vědomí (Nagel, 1974). Nagel si jako svůj předmět zkoumání vybral netopýry kvůli jejich schopnosti vnímat pomocí sonarů, což je vlastnost, kterou lidé prostě nemají. Podle Nagelova názoru odvádějí pokusy o pochopení netopýřího sonaru prostřednictvím vědecké analýzy od žádoucí lidské empatie s netopýry: taková objektivita vždy vytváří odstup mezi pozorovatelem a jeho subjektem. Nagel však odmítá také fantazijní pokusy o napojení - ty jsou pouze povrchní lidskou projekcí toho, jaké by to mohlo být, být netopýrem, a jsou vskutku velmi vzdálené od vlastního bytí-netopýrem. Nakonec dospívá k závěru, že neexistuje způsob, jak porozumět tomu, co označuje jako „cizí“ (alien) vnímání netopýrů (nebo vlastně jakékoli jiné formy života, včetně ostatních lidí). Jednotliví lidé jsou totiž, pokud jde o vnímání, a koneckonců i představivost, zarputile uzavřeni do své vlastní subjektivity. Nemohou si pomoci a vše, čemu se snaží porozumět, antropomorfizují.

Nagelovo znevažování lidské představivosti bylo rázně zpochybněno objektově orientovanou ontologií. Ian Bogost například ve své knize Alien Phenomenology (2012) označuje představivost za neocenitelnou schopnost, která umožňuje lidem vcítit se do věcí, které jsou jim nevyhnutelně cizí. Můžeme si jako Bogost představit netopýří sonar jako sonar ponorky nebo řídicího systému letadla: okamžitě si v mysli vytvoříme obraz toho, co je pro nás neviditelnou formou vnímání, což právě teď nepochybně děláte i vy (Bogost, 2012).  Jistě, jsou to zcela antropomorfní metafory, ale to se dalo čekat. Bogost se ohrazuje proti Nagelovu pesimismu tvrzením, že antropomorfní analogie nás vyvádějí mimo nás samé, protože jsou to pokusy vytvořit empatii k věcem, které jsou nám skutečně cizí. Představivost si, na rozdíl od vědecké objektivity, nikdy nečiní nárok na to, aby poznání více-než-lidského bylo vyčerpávající. Jde spíše, jak již bylo řečeno, o poznání „zahrnující pochybnosti“ nebo určitý odstup. Politická teoretička Jane Bennett tvrdí, že rizika spojená s takovým antropomorfismem (pověrčivost, romantismus, animismus apod.) „působí proti antropocentrismu“, neboť „dojde k propojení člověka a věci, protože už nejsem nad nebo vně mimolidského prostředí“ (Bennett, 2000). Podle Bennett nejsou nebezpečí antropomorfismu srovnatelná s nebezpečími antropocentrismu, který ve své současné podobě překotně zbavuje planetu zbytků biologického života.

Nagelův pesimismus zpochybnil v knize Životy zvířat (1999) také spisovatel J. M. Coetzee. V ní fiktivní spisovatelka Elizabeth Costello pronáší na akademické půdě dvě přednášky, v nichž obhajuje lidskou schopnost imaginativní identifikace se zvířaty. V přímé reakci na Nagela prohlašuje, že „neexistuje žádná hranice co do míry, jakou se dokážeme vžít do bytí jiného člověka“, a že právě prostřednictvím „účastné představivosti“ můžeme zakoušet způsob, jakým je „živý netopýr... plný bytí“, stejně jako „být plně člověkem“ znamená být „plný bytí“. Coetzee zde prostřednictvím své smyšlené postavy v usvědčující a kontroverzní obžalobě údajné „neutrality“ vědecké objektivity tvrdí, že hrůzy nacistických táborů smrti byly přímým důsledkem neschopnosti vrahů „vžít se do svých obětí“: holocaust je vylíčen jako selhání představivosti stejně jako důsledek z podstaty zlého režimu a jeho vyhlazovací mašinérie (Coetzee, 1999). Toto srovnání se může zdát poněkud extrémní v souvislosti s tím, jak přemýšlíme o zvířatech, ale jeho cílem je nás šokovat, abychom si uvědomili*y skutečný rozsah a hrůzu neustálého masového vyvražďování zvířat organizovaného lidmi (pro lidskou spotřebu jsou každoročně zabíjeny desítky miliard zvířat) (Thornton, 2019). 

Ústřední význam imaginace pro schopnost vcítění se do životů zvířat má podstatné důsledky pro architekturu.

 

Reference

Bennett, J. (2000) Vibrant Matter: A Political Ecology of Things, Durham, 120.

Bogost, I. (2012) Alien Phenomenology; or, What It's Like to Be a Thing, Minneapolis, 62–5.

Cairns, S. & Jacobs, J. M. (2014) Buildings Must Die: A Perverse View of Architecture, Cambridge.

Coetzee, J. M. (1999) The Lives of Animals, Princeton, 33–5.

Hansell, M. (2009) Built by Animals: The Natural History of Animal Architecture, Oxford, 60.

Ingold, T. (2021) Correspondences, Cambridge, 9, 107.

https://insulatebritain.com/, vyhledáno 10. 5. 2022.

Nagel, T. (1974) What Is It Like to Be a Bat?, Philosophical Review, LXXXIII (4), 435–50.

Thornton, A. (2019) 'This Is How Many Animals We Eat Each Year', World Economic Forum, www.weforum.org, vyhledáno 8. 2. 2019.

 

Přeložil: Tomáš Pivoda

Paul Dobraszczyk, Animal Architecture: Beasts, Buildings and Us, Reaktion Books, 2023, 7–23.

 

Publikovalo nakladatelství Reaktion Books Ltd

Copyright © Paul Dobraszczyk 2023