XII. Doma v jiných kůžích, v jiných formacích mého těla

jmxyc6wPZwCWzneJOBSd3AX8NZz9wv-metaYW1hX2ouX2J1ZGdlLlBORw==-

Ostrov


Co znamená narodit se jako ostrov?

Říká se, že jsme od přírody protikladní*é: neustále v pohybu, neustále spouštíme kotvy, neustále se ztrácíme. Vždy naprosto nepochopitelní*é. Máme ale pocit, že se tento mýtus zrodil z druhů, které nerozumí dualitě; výkyvům; dmutí; plynutí.  

V YtiliBissộp  jsou všechny ostrovy vnímavé. 

Nebyli*y jsme takové vždycky. Téměř po celý věk jsme zapomněli*y, že umíme mluvit. Že umíme křičet. Takže když nám pálili*y záda a naše tělo rozdíraly železné jehly jako tisíce hnijících třísek, když jsme se dusili*y pod šedivějící druhou kůží, dokonce i když vylévali*y své výstřednosti do oceánů, až se nám z toho vypálily, vybledly a rozdrolily prsty, mlčeli*y jsme. Zapomněli*y jsme, že umíme křičet. Mohli*y jsme povstat. Mohli*y jsme se bránit. 

Zapomněli*y jsme, že jsme svatí*é. 

To zapomínání nebylo jednoduché. Nešlo o trik času ani o náchylnost k churavosti, ani o daň stáří, či příval univerzální bezvýznamnosti. Byl to úmyslný čin. Bylo nám to způsobeno. Pomalu, po tisíciletí, abychom už nevěděly, co víme. Abychom už nebyly samy sebou a nechtěly jsme už být ničím jiným, pokud se vůbec dá říct, že jsme kdy chtěly. 

Ach, jak jsme je milovaly, když poprvé přistáli*y u našich břehů v jejich lesklých kovových lůnech. Mluvili*y k nám s úctou, s bázní a obdivem. Navzájem jsme si vyprávěli*y příběhy z cest: věci, co jsme viděli*y, místa, která jsme vdechovali*y, slzy, které jsme vyplakali*y při zářivě zelených východech slunce, při zrození nových světů. Nakonec s námi i ulehli*y, naučili*y nás dosud neznámým rozkoším, rodili*y nám tělnaté dvounohé děti, které dostaly naše jména, ovšem nikoli naši predispozici k paměti. Generace měnily svou krev tak, jak nemohly změnit tu naši, a jakmile viděly, čím vším dokážeme být, když se naplníme hněvem, když povstaneme, začaly se bát. A vystrašená zvířata se rychle rozhněvají a pomalu odpouštějí. 

Ale stejně jako mnohá moře neznají obvod písku, když ho tvarují, také oni*y nevěděli*y, co s nimi udělá násilí naší zkázy. A tak zapomněli*y na zvyky moře a na to, jak stavět svá kovová lůna, zapomněli*y číst hvězdy a západy slunce, a na to, jak se obracet k veškerému vnímavému životu jako k učitelům. Tím, že vykloubili*y to, čím jsme byli*y, ztratili*y i sami sebe. A za tento ohavný zločin možná všichni zaplatíme životem. 

*

„Jakmile vytušili*y, že lidská vůle je odedávna vůlí se zmocňovat, spikli*y se, aby všude zanechali*y svou Pravdu. V těch nejprostších věcech. Jako v kapkách deště. A tedy v těch nejkrásnějších věcech, aby si Pravda a Krása nebyly cizí, ale aby na sebe navzájem reagovaly, a vedly tak stopy vysídlených a těch, kteří se rozhodli*y zůstat na místě. Těch, kdo byli*y odsunuti*y jen jednou, a těch, kdo se vydali*y na dalekou cestu v mylném přesvědčení, že knihy jsou příbytkem moudrosti. Těch, kteří si mysleli*y, že vábení betonu nahradí nebo uspokojí volání lesa, těch, kdo věřili*y, že milost je starostí nevinných a touha někam patřit žádostivostí slabých.“

M. Jacqui Alexander, Pedagogiky křížení (2005)

 

Zvíře

Co znamená narodit se jako zvíře? 

Cítit, jak nám při pohybu praská páteř z nedostatku jejího používání, z toho, že jsme nuceni stát jen na dvou údech, ty ostatní - chapadlovité folikuly ducha a stávání se - klopýtají mimo rytmus. Odvázané. Nesounáležité. 

Víte, jaký je to pocit, když napnete všechny naučené svaly, připravíte se ke skoku, k odrazu, k běhu, ke vzletu, a pak už v pohybu nikdy nepovolíte? Zkrácené choreografie. Stagnující a atrofované silné vazy. Adrenalin obíhající kolečka kolem logiky. Opakující se mantra: nejsi v bezpečí, nejsi v bezpečí, nejsi v bezpečí. 

Ale není se kam vrátit, mí předkové se vracejí po svých stopách, ale země se už změnila. Stala se vodou. Stala se pustinou. Stala se kartografiemi, jež naše těla ve své evoluci nepřežila. Namáčíme obnažené kosti do bazénků solných plání a ochutnáváme ty, co přišli*y před námi. Šeptají nám tajemství proměny. Ale my jsme zapomněli*y na své jazyky. Nechali*y jsme je u vás. Vetřelce. Vysídlovače. Ne-živočicha. Vy jste je zakonzervovali*y v lahvičkách s tekutinou a želatinou. Tvrdili*y jste, že mají magické vlastnosti, že vás mohou přenést do budoucnosti. Tvrdili*y jste, že je to důkaz, že čas není vlna, ale čára.

Tam a zpátky. 

Tam a zpátky. 

Naše kopyta se na těchto nekonečných betonových cestách rozštěpují a praskají, jak jdeme a jdeme a jdeme a jdeme, a hledáme ty správné dveře, abychom vešli*y dovnitř. Zamítnuto. Příliš vysoká cena. Zamítnuto. Cena mojí kožky. Mých tlap, mých zubů. Dali*y bychom vám jazyky, kdybychom je po cestě neztratili*y. 

Opakující se mantra: nejsi doma, nejsi doma, nejsi doma.

Vaše kůže se příliš těsně obtočily kolem té mé. Švy, které praskají. Odhalují neforemné orgány uvnitř. A vztek. Něco jako zdivočelé milování. Milování sebe samých. Zpět ke zvířeti. 

Opakující se mantra: nejste dostateční*é, nejste dostateční*é, nejste dostateční*é.

Jste skoro dostateční*é, ale ne úplně.

Přesto na sobě miluji všechno, čeho se na nás bojíte.

Ach, jak jsem miloval*a své něžné obludnosti. 

Miluji způsob, jakým ze mě nedělají vás.

I když beze mě nejste vy, 

žádné já bez nás, 

Žádné my, 

bez 

zvířete. 

*

„Vypadal jako vlk, co jsem kdysi viděla na obrázcích. Byl zaklíněný u visutého balvanu jen pár kroků od nás na strmé stěně kaňonu. Hýbal se. Uviděla jsem jeho krvavé rány, když sebou škubal. Kousla jsem se do jazyka, protože jsem cítila, že bolest, kterou prožívá, se stala mou bolestí. Co dělat? Pokračovat v chůzi? Nemohla jsem. Ještě krok a spadla bych a ležela v blátě, bezmocná v bolestech. Nebo bych se mohla zřítit do kaňonu. [...] Pak jsem ucítila, že pes umírá. Viděla jsem, jak sebou škube, jak se třese, natahuje své dlouhé tělo, a tuhne. Viděla jsem, jak umírá. Vnímala jsem, jak umírá. Pohasl jako sirka spolu s náhlým zmizením bolesti. Jeho život vzplál a pak zhasl.“

Octavia E. Butlerová, Podobenství o rozsévači (1993)

*Verzi první části tohoto textu, „Ostrov“, si objednalo sdružení Invisible Flock jako součást rozsáhlejšího souboru pro UK Green Guide v rámci série příruček Creative Responses to Sustainability (Kreativní odpovědi na udržitelnost), které pro jednotlivé země vydává Nadace Asie-Evropa (ASEF) prostřednictvím svých uměleckých webových stránek culture360.ASEF.org. Příručka byla digitálně publikována v roce 2021 a je stále k dispozici k nahlédnutí online. 

Přeložil: Tomáš Pivoda