XI. Divoká města: Dobrodružství se zvířaty v městské džungli

Lovci v ulicích: Život v Berlíně s divočáky a mývaly 

Jedním z živočichů tzv. velké berlínské pětky, tedy zvířat, na která si lidé nejvíce stěžují, jsou podle Derka divočáci. Do tohoto klubu potížistů dále patří králíci, liška obecná a kuna skalní. Posledně jmenovaný všežravec z čeledi lasicovitých, nazývaný také kuna domácí, má srst tmavě hnědé až šedohnědé barvy a dosahuje téměř poloviční velikosti kočky domácí. Typickým domovem všech těchto nočních tvorů jsou lesy a hory, ale v dnešní době se zabydleli rovněž ve městech střední Evropy.

Výskyt kuny skalní ve městě byl poprvé zaznamenán již ve 40. letech 20. století. Na rozdíl od divočáků a lišek kuna i přes svůj roztomilý vzhled dostává potravu od lidí jen výjimečně. Zachovala si proto lovecko-sběračský způsob života, kdy si k obživě hledá ovoce nebo loví ptáky a hlodavce. Její jídelníček se liší město od města. V polském Krakově jsou na prvním místě ptáci, především holubi, ale např. v Budapešti vyhledává v odpadcích jako hlavní pochoutku ovoce.

Jedním z problémů, které městské kuny způsobují, je jejich hnízdění na půdách a v prázdných budovách, neboť jim ve městě chybí skalní pukliny a stromy, jež využívají jako doupata ve volné přírodě. Do velké pětky je však Derk nezařadil kvůli jejich obydlí, ale posedlosti auty.

Kuny začaly na auta útočit ve švýcarském městě Winterthur, asi třicet kilometrů severovýchodně od Curychu. Psal se rok 1976 a v celém tomto německy mluvícím městě lidé ráno zjistili, že jim nejdou nastartovat auta, která den předtím bez problémů fungovala. Když vozidla prohlédli*y mechanici*mechaničky, našli*y v motorovém prostoru nejrůznější poškození. U některých objevili*y zpřetrhané zapalovací nebo elektrické kabely, jinde rozcupované hadičky ostřikovačů či potrhanou izolační protihlukovou výplň.

Žádné z těchto poškození se však nedalo vysvětlit opotřebením. Vypadalo to, jako by se někdo v noci úmyslně proplížil celým městem, pootvíral kapoty, rozřezal kabely a zničil izolační výplň. Záhadu nakonec vyřešil biolog povolaný k ohledání škod, který našel v gumových hadičkách stopy zubů a chlupy dokazující, že zákeřnými ničiteli aut byly právě kuny. Toto zjištění však vyvolalo mnoho otázek. Proč vlastně kuny začaly auta ničit? A proč jen ta ve Winterthuru?

Podle původní teorie měly kuny autodíly požírat, ale na místě činu nic nechybělo, proto tuto myšlenku výzkumné týmy brzy zavrhly. Pak se přišlo s tezí, že kuny vnikají do motorového prostoru kvůli teplu, ale experiment ukázal, že ani to není pravda. Dále je napadlo, že kuny v autech odpočívají. Zjistilo se však, že k tomu dochází jen málokdy, takže se tím nevysvětloval obrovský počet útoků. Jiná studie zkoumala, zda mladé kuny nezpůsobují škody při jakési hře, podobně jako když štěně okousává boty, než zjistí, že mu moc nechutnají. Důkazů však bylo opět málo.

Zatímco se skupiny biologů dál snažily záhadu vyřešit, stalo se něco zvláštního. Nejprve se počet útoků na auta zvýšil a pak se podobně začaly chovat i kuny za hranicemi Winterthuru. Do devadesátých let 20. století se kuny naučily používat své ostré zuby k poškozování automobilů také v jižním Německu a ve francouzsky mluvících městech západního Švýcarska. Vzhledem k tomu, že kuna skalní žije po celé kontinentální Evropě a podobně jako ve Winterthuru se postupně kuny začaly chovat i jinde, znamenalo to jediné – že cíleně učí svá mláďata útočit na automobily a předávají si tento rituál z generace na generaci.

Od té doby se útoky na auta rozšířily po celém Německu a toto neobvyklé chování si osvojily i městské kuny v Rakousku, Lucembursku, Nizozemsku a Polsku. V posledních deseti letech se k automobilové mánii přidaly i kuny v Budapešti.

Kuny naštěstí neprokousávají brzdové trubky, ale i tak způsobují na autech škody, které lidé silně pocítí v peněženkách. V roce 2007 poničily v Německu sto osmdesát tisíc vozidel a škoda se vyšplhala až na 55 milionů dolarů. To jsou náklady tak vysoké, že v reakci na toto ohrožení vznikl miniprůmysl vyrábějící zařízení proti kunám. Jedná se o ochranu od high-tech vychytávek, jako jsou UV světla umístěná na spodek automobilů a elektrické obranné systémy likvidující každou kunu, která se dostane příliš blízko motorového prostoru, až po jednoduchá domácí řešení, jako je použití pletiva, které zvířatům zabrání v přístupu.

Problém se podařilo omezit také díky změnám v konstrukci automobilů. Mnoho moderních vozů má motorový prostor lépe izolovaný, což kunám znemožňuje dostat se dovnitř.

Pozitivní je, že vědci nyní už vědí, proč se kuny orientují zrovna na automobily. Vodítkem, které pomohlo případ rozlousknout, bylo to, že k poškození dochází jen v určitých obdobích. Většina útoků se odehrává na jaře a začátkem léta, tedy v době, kdy tato obvykle samotářská zvířata žijí přípravami na období rozmnožování v červenci a srpnu. Když se kuny chystají na dobu páření, chovají se velmi teritoriálně. Rozšiřují si prostor na co největší část města, kde si označují své území močí a začínají hlídat jeho hranice.

Ukázalo se, že během těchto teritoriálních hlídek kuny běhají mezi zaparkovanými auty, dělají stojky na předních a močí na zadní nápravy aut, aby daly případným vetřelcům najevo, že tato oblast je již zabraná. Jejich plány však hatí problém, že auta se pohybují. Když se tedy označené vozidlo dostane do teritoria jiné kuny, pach moči soupeře kunu vyprovokuje k útoku na něj.

I když toto chování již bylo objasněno, jedná se o zvyk živočichů z volné přírody žijících ve městě, s nímž se Středoevropané prostě budou muset smířit. „Soužití s kunami občas není jednoduché, ale na druhou stranu nemáme šanci se jich zbavit,“ říká Derk. „I když je chytneme, množí se dál a dál. Je nereálné, že bychom je mohli*y ze světa úplně odstranit.“

Posledním členem Derkovy velké pětky potížistů je zvíře, které by se ve střední Evropě nemělo vůbec vyskytovat: mýval.

Do tohoto koutu světa se dostal kvůli módě. V polovině dvacátých let minulého století se totiž ve Spojených státech začaly nosit dlouhé kožichy z mývala. Tato mánie začala, když si majitelé*majitelky vozů značky Ford Model T oblíbili*y tyto výrazné černošedé kožichy, aby se zahřáli*y při jízdě v zimě. Díky zámožným motoristům*motoristkám se mývalí kožešiny proměnily z levného zboží hraničářů v ambiciózní společenský symbol. Když kožichy začaly oblékat i celebrity jako záložník fotbalového týmu Chicago Bears Red Grange nebo idol teenagerů Rudy Vallée, roznesl se tento módní výstřelek okamžitě i mezi studenty*studentky univerzit Ivy League.

Brzy se huňaté mývalí kožichy masově rozšířily a spolu s charlestonem a ženskou emancipací se staly ikonou kultury mládeže bouřlivých dvacátých let. Nový americký trend nezůstal bez povšimnutí ani v Německu neboli Výmarské republice, kde si také kožešiny mývala mladí módní nadšenci*nadšenkyně velmi oblíbili*y. Kožichy dovezené ze Spojených států však byly drahé, a tak podnikavé farmy začaly dovážet mývaly do Německa přímo na chov.

Mezi tyto kožešinové farmáře patřil i Rolf Haag ze spolkové země Hesensko ve středním Německu. Byl nejen farmářem, ale také vášnivým lovcem, a když díky svému podnikání objevil mývaly, přišel s myšlenkou, že by mohla být skvělá zábava začít je lovit. Problémem bylo, že v Evropě se žádní divoce žijící mývalové nevyskytovali, a tak se Rolf rozhodl to změnit. Spojil se s místním správcem lesa a přesvědčil ho, že vypuštění těchto nezbedně vypadajících tvorů do volné přírody přinese nejen skvělý sportovní zážitek, ale také se díky nim zpestří místní fauna. Dne 12. dubna 1934 poblíž vodní nádrže Edersee, asi osmdesát kilometrů západně od města Kassel, vypustil čtyři mývaly – dva samce a dvě březí samice.

To byl však jen začátek výskytu mývalů ve volné přírodě – když v roce 1945 zasáhla zbloudilá bomba kožešinovou farmu východně od Berlína, vydali se mývalové sami na útěk a asi dvacet jich prchlo do lesů. Dnes žije ve střední Evropě přibližně milion potomků Rolfovy čtveřice a uprchlíků z farmy. Většina z nich se usídlila v Německu, ale rozšířili se i do všech sousedních zemí a také do Maďarska a na Slovensko.

Stejně jako v Severní Americe, kde se mývalové vyskytují ve městech již více než sto let, umí se i ti evropští skvěle přizpůsobit městskému životu. Zahlédneme je např. v Kasselu nebo Berlíně, ale i na venkově. Derk odhaduje, že jen v Berlíně žije asi šest set mývalích „rodin“, což čítá dobrých několik tisíc jedinců.

Nejslavnějším berlínským mývalem se stal Alex. Svých pět minut slávy zažil v roce 2008, kdy se zabydlel v podzemních garážích devětatřicetipatrového hotelu Park Inn na Alexanderplatzu. Když ho našli*y, jak vybírá odpadkové koše u Burger Kingu, chopil se ředitel hotelu PR příležitosti. Pojmenoval mývala Alex podle náměstí Alexanderplatz a novinářům se svěřil, že je sice velmi hrdý na to, že si zvíře vybralo právě Park Inn, ale přeje si, aby toho neobvyklého hosta z hotelu někdo odnesl.

Netrvalo dlouho a plán zbavit se Alexe se donesl i k Derkovi. „Asi dvacet minut potom, co hotel rozeslal tiskovou zprávu, mi zavolali*y z prvních novin. Ředitel hotelu ještě nevěděl, že převézt mývala nesmí.“ Mývalové sice nejsou ohroženým druhem, ani se v německé volné přírodě přirozeně nevyskytují, ale zákon zněl jasně: přemístit mývala není možné.

„Celá akce vyvolala pozdvižení, které si chudák majitel hotelu vůbec nedokázal představit,“ říká Derk, podle nějž Alex pochází ze skupiny mývalů žijících poblíž Braniborské brány. „Před hotelem stály desítky reportérů*reportérek a televizních štábů a všichni chtěli*y mývala natočit. Zavolal jsem šéfovi hotelu a řekl mu, že nesmí vyzývat lidi, aby přišli to divoké zvíře odchytit – že to takhle prostě nefunguje.“

Hotelu nezbylo nic jiného než mývalovi dál poskytovat ubytování zdarma. „Alex tam nakonec zůstal rok a půl, než se přesídlil do jiné části města, aby si našel družku,“ říká Derk. „Ale celý ten rok a půl řediteli hotelu volali lidé a rušili ubytování u toho ‚nejzlejšího hoteliéra na světě, který se chce zbavit mývala‘, s tím, že nechtějí bydlet v hotelu, který vede vrah.“

Jak ukazuje Alexův pobyt na Alexanderplatzu, mývalům se velmi daří i v těch nejvíce urbanizovaných oblastech. Velký podíl na jejich úspěšném životě ve městě má jejich bystrá inteligence a přední tlapky podobné lidským rukám, díky kterým umí otevírat popelnice, zavařovací sklenice i ledničky, a nebo otočit kulovou kliku a používat vodovodní kohoutky. Díky své chytrosti a obratnosti působí lidem nepříjemnosti, když se dírami v domech s dřevěnou konstrukcí vloupávají na půdy, prohledávají odpadkové koše nebo lezou do domů dvířky pro domácí mazlíčky.

Navzdory těmto problémům je Derk obdivuje. „Mám mývaly rád. Jsou roztomilí a velice inteligentní – jsou to nejchytřejší savci v Evropě. Tlapky používají k čichání. V jejich rodné Severní Americe jsou potoky a řeky, kde se usídlují, plné bahna, takže toho moc nevidí a necítí, a tak se naučili pátrat po laskominách pomocí tlapek.“

„Městští mývalové dělají totéž s odpadkovými koši. Otevřou popelnici a tlapkou vevnitř šmátrají, kde by našli něco dobrého.“

Mývalové hodně využívají také kanalizaci a dešťové stoky. Jedním z měst, kde se jim to povedlo na maximum, je Milwaukee. Kanalizační potrubí je u nich tak oblíbeným způsobem dopravy po městě, že ho správce volně žijících živočichů z Wisconsin Humane Society Scott Diehl nazývá „mývalím metrem“. „Využívají systém dešťové kanalizace, aby mohli cestovat bez strachu z lidí a predátorů, a dovnitř i ven se dostávají velkými kanalizačními mřížemi u obrubníků,“ říká Scott, který v Milwaukee pomáhá zraněným volně žijícím zvířatům už pětadvacet let. 

I když jsou mývalové přizpůsobiví a chytří, dopouštějí se i oni chyb, a tak Wisconsin Humane Society každý rok zachrání asi deset zvířat, které uvízly právě v kanalizačních mřížích. V roce 2009 byl jedním z těchto nešťastníků i Blake, kterému se tam zasekla hlava, když se snažil vylézt z kanalizace v centru Milwaukee. „Blake špatně odhadl jednu mříž a uvízl tam,“ říká Scott. „Hlasitě kňučel a naříkal. Musel jsem ho uspat, abych ho vyprostil.“

Tato nadace každoročně pomáhá několika stovkám mývalů, většinou po srážce s autem, i když i zvířata sama přijdou na mnoho způsobů, jak se dostat do problémů. Mezi nejnáročnější případy, které Scott řešil, patřil mýval, jehož zahlédli*y u střechy budovy okresního soudu v Milwaukee. „Na fasádě budovy soudu probíhaly renovační práce a stálo tam lešení. Mýval na něj v noci vylezl a dostal se až nahoru ke krovu. Protože se tam schovával, dělnictvo nemohlo pracovat, a tak nás tam zavolali*y.“

Scott musel neohroženě zariskovat a pokusil se mývala odchytit devět metrů nad zemí. „Přivezli*y jsme tam výsuvný žebřík, já si nasadil bezpečnostní postroj a vylezl nahoru. Když jsem se dostal až ke krovu, bylo tam nějaké kovové zařízení, na které jsem se nacvaknul, abych nespadnul, a pak jsem musel použít odchytovou tyč, kterou jsem mývala chytil. Nakonec jsem ho snesl dolů.“

Když se mýval dostal zpět na zem, společně s týmem ho pak vypustili*y. „Nechtěli*y jsme ho odvézt moc daleko někam, kde by nepoznal své okolí, a tak jsme ho večer vzali*y do nedaleké zeleně a vypustili*y ho tam.“

Derk má v rukávu spoustu historek o záchraně divokých zvířat, z nichž nejdramatičtější je určitě případ, kdy se do vlaku metra U8 dostala liška obecná. „Z toho, co jsem se doslechl, se to stalo brzo ráno, tu lišku možná vystrašili lidé nebo pes. Běžela po ulici a vlezla dolů do stanice metra, kde stál vlak s otevřenými dveřmi. Vplížila se dovnitř, dveře se zavřely, vlak se rozjel a ona tam zůstala.“

Cestující pak tohoto černého pasažéra nahlásili*y a vlak zastavil v rušné příměstské stanici Hermannplatz, kde se potkávají dvě linky berlínského metra. „Nejdřív chtěli*y lišku odstřelit, ale pak se rozhodli*y pro záchranu, protože ve vlaku byli*y cestující, novináři*novinářky, spousta elektroniky, takže by to nebylo bezpečné, a tak mi zavolali*y,“ říká Derk.

„Odvezli*y mě na stanici metra policejním autem se zapnutými sirénami. Sešel jsem dolů, bylo tam plno. Lidé stáli u turniketů, byly tam policejní a hasičské složky, celkem přes čtyřicet lidí, a všichni postávali v půlkruhu kolem lišky ve vlaku, která kňučela.“

Derk všechny požádal, aby prostor metra opustili*y a vyklidili*y schody vedoucí ze stanice ven. „Po minutě nebo dvou jsem vešel do vlaku, abych se na lišku podíval, a ona mi proběhla mezi nohama po schodech nahoru a ven.“

I když Derk převážně řeší střety mezi lidmi a zvířaty, je rád, že tvorové z volné přírody žijí i v Berlíně. „Je skvělé, že ve městě nejsme sami*y, většina lidí má ta zvířata ráda,“ říká.

Výzvou je přesvědčit ty, kteří mají proti divokým zvířatům námitky, aby se přestali cítit ohroženi. „Není nutné měnit náš způsob života. Je třeba změnit způsob myšlení, zachovat chladnou hlavu a být tolerantní. Když se lidé kvůli nějakému zvířeti zlobí, možná o něm jen nic nevědí. Například liška není nebezpečná ani pro děti a je normální, že ve městě žije.

„Jednou za mnou přišli lidé s tím, že když si jejich děti hrají na hřišti, každý den tam chodí liška. Chtěli, abych jim odpřisáhl, že není nebezpečná. Tak jsem jim řekl: 'Uzavřu s vámi dohodu. Pokud vás bude ohrožovat, zastřelíme ji.‘ Oni na to: ‚Ale my nechceme, abyste ji zastřelili*y. Proč ji jen neodvezete?‘ Já na to: ‚Nemůžeme ji jen tak odvézt. Kam by šla?‘“

„Lišky změnily svůj způsob života. Nemají už nory v zemi, ale vytváří si doupata v domech nebo ve sklepích. Raději se prohrabují odpadky, než loví v lese.“

 

Tristan Donovan, Feral Cities: Adventures with Animals in the Urban Jungle, Chicago Review Press, 2015, 61–68.

Přeložila: Daniela Vránová

Publikovalo nakladatelství Chicago Review Press Incorporated

Copyright © Tristan Donovan 2015