Petra Hůlová: Snažím se myslet jinak než já (Pokus o Barubaru)

Můžeme myslet jinak než lidsky? Text inspirovaný autorčinou návštevou lesního a lučního pozemku v Orlických horách je pokusem o nejen lidské myšlení, který na pozadí reálných i smyšlených situací ze samotného sympozia zkoumá možnosti vidění a cítění přítomných lidí, zvířat i samotné autorky. Hůlová v textu mění perspektivy prožitku, vystupuje ze svého těla, aby v jeden moment komentovala dění jako pobaveně nezúčastněný pozorovatel, a vzápětí se propadla do rytmu ovčího dechu, trávy a pohledu slepičích očí. Veřejnosti byl text představen prostřednictvím performativního čtení na sympoziu Více-než-lidská zvědavost v červenci 2023.

Petra Hůlová je česká spisovatelka a autorka publicistických a dramatických textů. Její provokativní romány, divadelní hry a scénáře získaly řadu ocenění, pravidelně také komentuje aktuální dění v českém tisku. Studovala mongolistiku, kulturní studia a antropologii na univerzitách v Praze, Ulánbátaru a New Yorku, byla stipendistkou Fulbrightova programu v USA. Jejích jedenáct románů a tři divadelní hry byly přeloženy do třinácti jazyků. Její romány jsou často vyprávěny v první osobě a sahají od intimních zpovědí až po svižné epické ságy.

Ukázka textu: 

Síť chránící slepice před dravci přes zimu povolila a celý Editin slepičí dvorek se topí v krajkoví. Pokud jsou slepice princezny, patriarchální hodnoty představuje kohout Henry. 

Edit říká, že kohout je agresivní zbabělec – nejhorší kombinace. Slepice terorizuje, ale když přiletí dravec, je tím prvním, kdo se letí schovat do kurníku. Slepice se pak ze stresové situace s dravcem  vzpamatovávají celé dny. Dva dny třeba vůbec nevylezou z kurníku. Jak to vydrží tak dlouho samy se sebou? 

Zbavit se svých mentálních zlozvyků. Například představy, že se slepice zavřené dva dny v kurníku vůbec nebo téměř nehýbají, na vůbec nic se nevzmohou a výhradně meditují.

Opustit jednou provždy tenhle strašlivý lidský pohled. 

Zdrhli jsme ze společného světa a teď se nám zoufale stýská jako na divné škole v přírodě bez přírody. Otvírám oči. Teplé živočišné břicho se stále zvedá a klesá pod mou hlavou  v rytmu příboje pravěkého moře v němž jsme kdysi dávno žili všichni společně, ale ovce už je pryč. Stočím svou tvář do trávy a znehybním. Z věty, kterou bych ráda řekla mravencům postupně škrtám nadbytečná slova až nezbyde ani jediné. Dýchám pusou do hlíny, nic víc. Odstřihnout tak svou hlavu jako héliový balónek z pouti a listy svých rukou jí mávat k obloze dokud se tam zcela neztratí. Propíchnout ten obří puchýř, aby ,z něj veškerý intelekt vytekl ven. 

Jsme dezertéři společného světa. Důkaz: ani při dýchání do hlíny nepřestávám přemýšlet.

Holokaust slova já. Už nikdy jej nevyslovit ani ve formě časovaných sloves.

Celý text ke stažení zde.