Jak medvědi domestikují lidi

Samice medvěda, která v Liptovském Mikuláši zranila pět lidí, byla v úterý večer 26. března 2024 zastřelena. K identifikaci zvířete se použil dron s biometrickými senzory. Informoval o tom na sociálních sítích slovenský ministr životního prostředí Tomáš Taraba. Zásahový tým ve spolupráci s dalšími bezpečnostními složkami zorganizoval po útoku medvěda 24hodinové hlídky. Státní ochrana přírody (ŠOP) SR nainstalovala na vybraných místech fotopasti, které sloužily k lokalizaci pohybů tříleté samice vážící téměř 70 kilogramů. Drony tak mohly porovnat fotografickou dokumentaci zvířete se snímky pořízenými během několika předchozích pozorování. Zásahový tým ŠOP tuto identifikační technologii použil poprvé. Hlavním cílem bylo zajistit bezpečnost obyvatel, jejich zdraví i majetku a zabránit problémovému jedinci v návratu do intravilánu.¹ 

Slovenská populace medvěda hnědého představuje jedinečnou genetickou linii částečně izolovanou od zbytku karpatského oblouku. Tento oportunistický všežravec je od roku 1932, kdy byl téměř vyhuben, chráněn zákonem. Nicméně jeho ochrana a existence vůbec je v posledních letech opakovaným tématem bouřlivé veřejné debaty i volebních kampaní. Důvodem je údajné přemnožení medvěda hnědého, představující nárůst nebezpečných střetů s člověkem, které se stalo terčem zájmů mnoha zúčastněných stran – od řadových občanů a vysokých politiků přes myslivost a lesnictví až po developery, sledující své obchodní zájmy. O přemnožení se však již nějakou dobu diskutuje i uvnitř odborné zoologické a ochranářské komunity.

V tomto textu není prostor zabývat se diletantstvím či absencí morální integrity autoritářských politiků, v čele s ministrem životního prostředí nebo ministrem cestovního ruchu a sportu, obou jmenovaných Slovenskou národní stranou, kteří již od dob svých poslaneckých mandátů prosazují razantní zásahy do populace medvěda hnědého, včetně tzv. plošné redukce populace nebo náhodného odstřelu.² Druhý zmiňovaný politik je nadto nejen dlouhodobým členem Slovenské myslivecké komory, ale dokonce předsedou jeho střelecké komise.³ 

Text není ani případovou studii, nejblíže má k žánru eseje, snad s potenciálem sloužit jako předběžná reflexe problematiky⁴ a hypotéz před řádným terénním výzkumem. Konkrétně se z určité posthumanistické pozice⁵ pokouším formulovat námitky vůči dvěma tématům, která se v posledních letech ve veřejném prostoru, a to virtuálním i reálném, etablovala jako „objektivní” důvody eskalace medvědí situace. Prvním je právě přemnožení medvědí populace a druhým je kategorie takzvaných problémových jedinců. Na základě průběžného mapování narativů týkajících se medvěda hnědého v slovenských médiích z posledních let se domnívám, že tyto kategorie jakožto produkty různých vědecko-politických diskurzů, jsou hojně využívány disciplinačními až fašizujícími politikami. Na jedné straně tak polemizuji s jejich pravdivostní relevancí, avšak na druhé straně touto esejí vyzývám k upření pozornosti k tomu, co nakonec tyto narativy o medvědech dělají, jakou realitu utvářejí.

Narativy o přemnožení a problémovém jedinci reflektuji na pozadí současné diskuse o (divokých) zvířatech v antropocénu. V rámci této mezioborové diskuse⁶ se často setkáváme s původně ekologickými termíny s víceméně negativním významovým odstínem jako synantropizace, ztráta plachosti, problémový jedinec, ale i s pozitivními koncepty jako třeba rewilding.⁷ Na první pohled analogický novotvar k synantropii, tzv. zdivočelost (anglicky ferality⁸), se nedávno etabloval v sociální vědě a příbuzných oborech. A přece je nelze považovat za synonyma. Zatímco synantropie odkazuje na živé organismy adaptující se na lidské infrastruktury, koncept ferality vyžaduje, abychom věnovali pozornost oběma směrům, jak nelidským aktérstvím, včetně těch neživých, tak i lidským uspořádáním, které je generují.⁹

Oba termíny, synantropní i zdivočelý, se vztahují k medvědovi, který (už) není plachý.  Nemůžeme si být jisti, že zůstane daleko od nás, hluboko v lese pojídat borůvky nebo hibernovat. Zdaleka nejde jen o odpadkové kontejnery. V blízkosti lidských sídel v současnosti medvědi nachází nové atraktivní zdroje potravy jako třeba vysoko energetickou kukuřici. Pěstování kukuřice se totiž s klimatickou změnou posouvá do podhorských oblastí, kde se tradičně nepěstovala. Lákavá je pro ně rovněž změna krajiny, vytrácející se hospodářství a pastva, zarůstání zemědělské půdy, opuštěné osady, vznik nových houštin.¹⁰ Infrastruktury mají ferální účinky, protože modifikují půdu, vodu a vzduch, což vyvolává reakce všech bytostí, které se s těmito změnami setkávají.¹¹ Synantropní medvěd je medvěd, který se živí odpadem z kontejnerů nebo kukuřicí poblíž sídel, čímž ohrožuje lidi. Zdivočelý (feral) je medvěd, kterého stvořila lidská infrastruktura odkládání odpadu jako důsledku nadprodukce a plýtvání, nebo klimatická změna, která umožňuje pěstování kukuřice v podhůří. 

Medvěd, který se přiblížil k lidem, je ovšem předkládán především jako problém, který je „nejpohodlnější” rámovat narativem o přemnožení nabízejícím jeho zdánlivě „snadné“ řešení. Zejména původ radikálních postupů je potřeba hledat v nacionalistických kruzích, které jsou v evropském kontextu obecně známé svým lobbingem proti environmentálně citlivým politikám. Jak zdůrazňuje Elizabeth Povinelli¹², nejsou to obecně lidé, kdo vyvíjejí zhoubný vliv na Zemi, ale pouze některé formy lidské sociality. Rozlišovat je bude potřeba i v tomto příběhu. Kromě neúprosných politik plošného odstřelu lze z prozatímního mapování identifikovat zastánce tzv. regulovaného odstřelu a pak iniciativy volající po zavedení nesmrtících politik, které dle jejich slov, podpořených daty z jiných krajin, skutečně redukují počet rizikových situací.¹³

Při hlubším zamyšlení nad opakujícím se vzorcem nacionalistické ofenzivy vůči divokým šelmám si uvědomíme, že logicky vzato by šelmy naopak mohly nacionalismu vyhovovat jako „národní přírodní dědictví“. Tomuto účelu by však mohl sloužit jedině medvěd plachý, onen vznešený divoch, kterého lidské oko jen stěží spatří. Když se medvěd přibližuje, záhy se stává nepřítelem, ač užitečným, paternalistického národního státu. V Německu se například obdobného tématu „nebezpečných vlků“ chopila pravicová politická strana Alternativa pro Německo (Alternative für Deutschland). Zdůrazňovala ochranu občanů a prosazovala „kvóty na vlky“, jak píše antropolog Lukáš Senft ve své diplomové práci o vlcích na Broumovsku.¹⁴ Senft uvádí analogii s českými vlky, na nichž se snaží získávat politické body fašistická a euroskeptická strana Svoboda a přímá demokracie¹⁵ volající rovněž po deregulaci odstřelu. 

Německá geografka Julia Poerting tvrdí, že rétorika AfD týkající se vlků se nápadně podobá rétorice téže strany o uprchlících.¹⁶ Podobně Boesel a Alexander v severoamerickém prostředí ukazují, že sociální mechanismy vytvářející násilí vůči kojotům a struktury, které utlačují určité skupiny lidí ve prospěch domnělé lidskosti jiných, působí synergicky.¹⁷Ananya Roy shodně tvrdí, že tatáž logika vystěhování či odsunu se uplatňuje na Afroameričany, lidi bez domova i na kojoty. To naznačuje, že prostorové otázky, na nichž se tyto debaty o nepohodlných zvířatech zakládají, jsou součástí širšího lidského projektu vylučování jinakosti.¹⁸ V rámci něj nicméně na zvířata a lidi nejsou aplikovány ty samé způsoby exkluze. V případě zvířat se člověk tolik neštítí exkluzi přímo designovat jako fyzickou likvidaci. V slovenském prostředí jsme vloni byli svědky explicitních snah o zahrnutí možnosti plošného odstřelu populace medvěda hnědého do ústavy. Tyto hlasy znovu přicházely z řad koaličních nacionalistických populistů. I když návrh ústavního zákona nakonec neprošel, novela zákona o ochraně přírody¹⁹ z dílny opozičního subjektu zavedla možnost vyhlášení nouzového stavu v obci jako jediné podmínky odstřelu mimo správní řízení.²⁰

Na druhou stranu, slovenského medvěda nelze nahlížet jen jako pasivní objekt lidské disciplinace, naopak, aktivně intervenuje do procesů, které mají vliv na další jednání lidí.²¹ Třeba medvědice z úvodu eseje svým pohybem mobilizovala inovaci trasovacího a identifikačního aparátu v rukou státní ochrany přírody. Překročení hranice města, kterého se nebohá medvědice dopustila, bylo zároveň vodou na mlýn mediálně-politického honu. Fyzická medvědice sice byla zastřelena, ale její digitální avatar²² se v okamžiku její smrti jenom rodí. Iniciativa My sme les uvádí, že v roce 2013 bylo v slovenských médiích publikováno méně než 30 článků o medvědech. V tom roce došlo k šesti útokům medvědů na člověka. V roce 2024 bylo publikováno neuvěřitelných 2 483 článků o medvědech, přičemž došlo k 11 útokům. Dnes o jediném pozorování nebo útoku informuje hned několik médií. Navíc tuto zprávu sdílí tisíce lidí na sociálních sítích. Vytváří to představy, že medvědi jsou najednou všude a každý den způsobují nějaké problémy.²³

Nicméně nezůstává jen u představ. Jak ukazují autoři loňské studie vzešlé z dlouhodobého výzkumu zjednávání lidsko-kojotích vztahů v Los Angeles, tzv. cloudový kojot, tedy kolektivně vytvářený a sdílený kojot, jenž v digitálním prostoru žije vlastním životem nezávisle na pohybu reálného zvířete, je víc než reprezentace. Má přímé ontologické důsledky pro skutečné kojoty. Dle autorů cloud coyotes spoluvytváří strukturu ekologických vztahů v současném Los Angeles. Dělají to tím, že ztělesňují hrozbu a ospravedlňují reakci, která zahrnuje různé pokusy o likvidaci, izolaci a asimilaci.²⁴ Podobně afektivita „virtuálního medvěda“ zpětně formuje politiky skutečného medvěda, které v posledních letech charakterizuje čím dál víc předpona „nekro-“ než „bio-“.²⁵ Příkladem jsou mimo jiné nové trasovací technologie, využité až v okamžiku pronásledování zvířete za účelem jeho odstřelu, místo preventivního nasazování GPS obojků medvědům, kteří se pohybují v blízkosti lidských sídel.

Síť vztahů, ve které jsou kolektivně utvářeni oba, virtuální i skutečný medvěd, by mohl odkrýt teprve etnografický výzkum. V této eseji se musíme spokojit s předpokladem komplexity této sítě a s vědomím jejího čilého využívání, resp. zneužívání ze strany politických subjektů, které na šelmě úspěšně mobilizují politický kapitál a legitimizují státní militantismus převlečený za narativ o ochraně obyvatelstva. V praxi to nicméně znamená, že diskurz deregulace odstřelu se v rukou exekutivy státní moci materializuje. 

I kdybychom pominuli politické zneužívání medvěda a legitimizaci jeho lovu pro ideologické, populistické nebo ekonomické cíle,²⁶prostor pro imaginaci alternativních medvědích politik zůstává na straně autorit s dosahem na rozhodovací procesy minimální. Vedle extrémních návrhů na plošný odstřel v posledních letech zaznívaly v mediálním prostoru i umírněnější hlasy, jež volaly po regulovaném lovu „na rozhraních mezi lidskými sídly a jádrem biotopu, aby medvěd zde žijící ,pochopil’, že lidé pro něj představují nebezpečí,” a předcházelo se konfliktním setkáním.²⁷ Tyto hlasy pracují zejména s paradigmatem „problémového jedince“. Toto paradigma předpokládá, že jedinci, kteří již jednou vykázali*y konfliktní jednání, budou toto nežádoucí chování opakovat s větší pravděpodobností než jejich bezúhonní druzi a družky.²⁸ Rozsáhlý výzkum z polského prostředí však ukázal, že tento předpoklad je mylný a že mezi „přistižením zvířete při činu“ a přetrváváním daného chování neexistuje kauzální vztah, a to ani tehdy, nejsou-li podniknuty žádné kroky k odstranění „problémového“ zvyku. Zvířata, která způsobila lidem jednorázovou škodu, by tak neměla být automaticky označována za „problémové jedince“. Neopodstatněné nadužívání tohoto označení na všechny jedince, kteří kdy způsobili*y člověku újmu, má přímý dopad na ochranu druhu prostřednictvím rozhodnutí v oblasti managementu a negativně ovlivňuje i veřejné mínění.²⁹ Podobně škodlivý účinek má i samotné rámování vztahů mezi lidmi a medvědy jako konfliktu, protože takové pojetí činí z divoké zvěře vědomé antagonisty lidí.³⁰ Tyto kategorie tak nefungují jen jako reprezentace, ale aktivně se podílejí na realitě. 

Proč je management chráněného medvěda i uvnitř odborných kruhů vůbec myslitelný v nekropolitickém režimu? Zkušenosti z jiných zemí ukazují, že lov – včetně selektivního letálního managementu „problémových“ velkých šelem – představuje ve většině případů neúčinnou či dokonce kontraproduktivní strategii.³¹ Takové postupy často vycházejí z politik, které přehlížejí individuální rozdíly v chování,³² čímž brání ceněné behaviorální rozmanitosti volně žijících populací.³³ Proč se tedy zdá nemožné zavést neletální alternativy pro vyjednávání soužití člověka a medvěda?

Odpověď je podle mého názoru nutné hledat v „základním rysu konceptualizace člověka, jenž zůstal víceméně konstantní od anonymní prehistorie až po moderní éru“.³⁴ Jde o mýtus, na němž byla vystavěna a v klasickém humanismu dále upevněna západní kultura: o představu „člověka jako racionálního zvířete, jež jej údajně odlišuje od ostatních druhů, a o privilegované postavení jazyka a technologie coby charakteristických znaků této racionality”.³⁵

Dokonce i obor ekologie je postaven na této humanistické tradici a nadále udržuje představu absolutní ontologické oddělenosti člověka od zvířete. Ekologie (z řeckého oikos, které sdílí s ekonomií) tradičně nahlíží přírodu jako domácnost, v níž má každá bytost roli předurčenou svým ontologickým statusem,³⁶ kterému říkáme „přirozenost”. Florence Burgat však rozlišuje mezi pojetím zvířete jako součásti přírodní sféry a jeho zařazením do sféry lidské, v níž vystupuje jako rub člověka. Zvíře jako součást přírody je nahlíženo prizmatem mechanistické srozumitelnosti a redukováno na pouhé receptakulum (nádobu) řízené neměnnými zákony. Jak konstatoval Latour, „Pokaždé, když chceme brát v úvahu schopnost jiných aktérů jednat, narazíme na Descartesovu námitku, kterou vyslovil ve vztahu k zvířatům, dle něj neschopných trpět: ‘Ani na to nemyslete, jsou to přece pouhé objekty, ty nemohou reagovat.’”³⁷

Zvíře jakožto rub lidského má sice již nárok na právní ochranu, ale stále to neznamená, že se může stát i politickým aktérem. Tuto zdráhavost lze pozorovat i u části odborných a aktivistických hlasů, které vyzývají k nenásilným pokusům o „život bok po boku“ a odmítají selektivní letální kontrolu tzv. problémových jedinců v současném systému, případně ji považují za krajně extrémní možnost.³⁸ Tyto hlasy však postrádají adekvátní jazyk, neboť ekologie jim ho dostatečně neposkytuje.

Emanuelle Coccia v tomto smyslu hovoří o ekologii jako o formě anti-totemismu, protože socialita nelidských je v jejím rámci sice uznávána, avšak současně i odmítána s jistým zděšením. Lze tvrdit, že ekologie se zrodila jako nedokončená věda o nelidské socialitě, protože se jí nikdy nepodařilo uvažovat o nelidském mimo paradigma „domácnosti“, tedy mimo představu jeho ontologické neměnnosti a tím užitečnosti pro lidi. Je to také jeden z hlavních důvodů, proč měla ekologie vždy potíže při promýšlení formy nelidské politiky.³⁹ Jejím předmětem je pořád „příroda“, kterou nelze zpolitizovat, protože byla vynalezena právě za účelem omezení lidského jednání díky odvolání se na zákony objektivní přírody, o kterých nelze diskutovat.⁴⁰

Ilustrací této nemožnosti je konflikt, který vypukl kvůli studii z roku 2022,⁴¹ jež měla spočítat medvědy po celém území Slovenska. Studie vzešla z rozsáhlé spolupráce českých a slovenských zoologů při výzkumu velkých šelem v Západních Karpatech. Zaměstnanci tehdejší Státní ochrany přírody SR sbírali po dobu dvou vegetačních sezón neinvazivní vzorky, aby nedocházelo k rušení zvířat. Jednalo se hlavně o vzorky trusu a srsti a celkem jich bylo přes 2000. Na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy pak byly provedeny analýzy DNA, které umožnily odhadnout početnost a genetickou strukturu slovenské populace medvěda.⁴² Tisková zpráva z výzkumu, kterou autoři zveřejnili ještě před samotnou studií, konstatovala, že dosud neexistují vědecká data podporující tvrzení o údajném přemnožení medvědů na Slovensku: „Výsledek srovnání této studie s předchozím genetickým sčítáním lze shrnout tak, že na Slovensku pravděpodobně nedochází v poslední dekádě k výrazným změnám velikosti populace medvěda hnědého,“⁴³ říká Pavel Hulva z Katedry zoologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, jeden z výzkumníků. 

Státní ochrana přírody si objednala oponentský posudek⁴⁴ k první verzi této studie. V posudku dvojice oponentů zpochybňuje hlavní závěr výzkumné zprávy, konkrétně odhad počtu medvědů, k němuž výzkumný tým dospěl. Oponenti označují za hlavní deficit studie údajně „chybné vzorky“ (trus, srst), přičemž problém má spočívat v jejich malém množství a nerovnoměrném sběru v čase a prostoru. Kritizují zejména malý počet vzorků pocházejících z Tater, jež považují za jedno z nejvhodnějších prostředí pro medvědy. Argument Pavla Hulvy, podle něhož může malé množství vzorků z Tater souviset se „změnou využívání krajiny, a tedy i změnou vhodnosti biotopu pro medvěda“, oponenti označují za „směšný“. Podle nich musí být medvědů zkrátka více než 1056 jedinců, což je číslo uvedené ve studii.⁴⁵ V rozhovoru pro Denník N⁴⁶ oponenti dokonce tvrdí, že „všichni vědí, že medvědů je víc“. Autoři studie naopak označují „celý koncept údajného přemnožení medvědů za problematický i vzhledem k obecným poznatkům ekologie – početnost vrcholových predátorů v přírodě není regulována jinými organismy, v jejich populacích se proto vyvinuly samoregulační mechanismy, jako je například pomalý vývoj, teritorialita, reprodukční inhibice nebo infanticida čili zabíjení mláďat“.⁴⁷ 

Akt popírání výsledků sčítání je příkladem Latourovy argumentace o neschopnosti vědecké kritiky založené na tzv. záležitostech faktu (matters of fact), tedy nesporných součástech experimentů⁴⁸ plnit funkci přesvědčivého zdroje poznání. Je pochopitelné, že v očích zastánců neletálních praktik měl konkrétním číslem podpořený argument, který vzešel ze studie, potenciál dementovat údajné přemnožení.⁴⁹ Jenže na pouhých faktech, nebo na příliš vzdálených a nesrozumitelných hodnotách postavený argument se lehce stává terčem odmítání jako „sociální konstrukce“.⁵⁰ 

Když se v návaznosti na výsledky studie mluví o klíčové roli, která je přisuzována velkým savcům, tzv. megafauně, pro fungování ekosystémů,⁵¹ jde o široké veřejnosti nic moc neříkající pojmy. Nelze tedy očekávat, že náhle přinesou obecné nadšení. Proto Latour rovněž mluvil o záležitostech zájmu (matters of concern) jako o protikladu k faktům. Ty nám mají připomínat, že ekologické krize nemají vliv na přírodu nebo ekosystémy, tedy věci vzdálené našemu každodennímu životu, ale přímo na způsoby, jakými jsou všechny bytosti, včetně nás samých, vytvářeny a jak se shromažďují do kolektivů.⁵² Pavel Hulva v tiskové zprávě zdůrazňuje, že přítomnost medvědů na Slovensku je vzácná a ukazuje na „mnohem lepší stav přírody než v západních zemích“.⁵³ Bylo by ovšem přesnější i taktičtější spojovat přítomnost medvědů na Slovensku spíše s pojmem společnosti než přírody. Vyhnuli bychom se tím zajetí „přírody“, kterou nelze zpolitizovat, protože byla vynalezena právě za účelem omezení lidského jednání odvoláním se na nezpochybnitelné zákony objektivní přírody.⁵⁴ Takovým zákonem je např. „přirozená“ nebo „typická”⁵⁵ medvědí plachost. Oceňovat a chránit zachovalý stav přírody by pak nutně znamenalo generovat výhradně „přirozeně“ plaché medvědy a žádné jiné. 

Ovšem když se díváme na poslední newsletter od My sme les, v kterém žádají veřejnost o podporu kampaně za zastavení medvědího masakru, nacházíme v něm i tuto větu: „Je nutné zabíjet medvědy, kteří ztratili plachost a trvale změnili své chování. Domníváme se, že by to měl provádět stát. To se však týká především medvědů, kteří si zvykli na lidskou stravu a již není možná jejich náprava.”⁵⁶ Čím humánnější naše snaha vůči medvědům je, tím nemožnější se jeví překonání přírody jako domácnosti. 

Bruno Latour nicméně učinil zdařilý obrat, když ukázal, že hlavní síla pojmu „příroda“ (ve smyslu domácnosti) spočívá ve skutečnosti v jejím jednotném čísle. Singulár v běžném užívání slova „příroda“ zdůrazňuje akt shromáždění a sjednocení. Vždy, když se odvoláváme na přírodu, kolektiv, který tento pojem autorizuje, má chtě-nechtě daleko větší význam než ontologická kvalita přirozenosti, jejíž původ by měl garantovat.⁵⁷ Když si tedy z toho slova ponecháme jen význam kolektivu, nabízí se konečně přemýšlet o způsobech, jakými jsou všechny shromážděné bytosti vytvářeny a význam přirozenosti se najednou začne rozpadat. To sebou nese mimo jiné zhroucení představy jazyka, vědomí a intuice jako výhradních domén (přirozenosti) člověka. 

Dnes víme, píše Brian Massumi, že jazyk je již potenciálně přítomen v zvířecích hrách.⁵⁸ Jinak řečeno, hry zvířat vytvářejí skutečné podmínky pro vznik jazyka, což implikuje existenci jejich reflexivních schopností a tím i určitý způsob nebo stupeň vědomí. Současně se ukazuje, že lidský jazyk se ve svých nejpropracovanějších formách spíše než odděluje od zvířat instinktivně k nim vrací. Jde o vytváření tzv. „prožité abstrakce“,⁵⁹ což je schopnost, která má svůj evoluční základ již ve zvířecí hře. 

Tato žitá abstrakce je nekognitivní porozumění, ale v akci orientované na budoucnost. Spolupráce žité abstrakce s žitou důležitostí, tedy vnímáním naléhavosti přítomné situace, je intuice.⁶⁰ Rovněž tato, kromě jazyka další údajně exkluzivní lidská dovednost, je nakonec na celém člověku to nejméně lidské. A právě intuice, a nikoliv rozum, je také základem lidské morálky.⁶¹ Lidskost se otřásá ve svých základech, a totéž platí i pro nelidskost nebo zvířeckost. 

Oba otřesy, klasicky již zahrnuté pod předponu „post-“, se navzájem podmiňují a jejich propojení se změnou klimatu dále zesiluje.⁶² Nemůžeme myslet post-lidství (post-humanity), aniž bychom zároveň mysleli i post-přírodu (post-nature), a v našem případě i post-zvíře, jak zdůrazňuje Brian Massumi. „I když člověka chápeme ve vzájemné presupozici se zvířetem, jeho přesah vždy zahrnuje i přesah zvířete. Dovolávat se post-lidského znamená dovolávat se také post-zvířecího,“⁶³ nebo, chcete-li, ferálního. Když se zbavujeme ideálu člověka, musíme se začít zbavovat i ideálu zvířete jako plachého divocha. V případě medvěda to znamená nahlédnout jej v jeho nových způsobech chování a tvůrčích životních strategiích, s projevy jeho vytříbené intuice, vynalézavosti, zvědavosti, smělosti, preferencí nových zdrojů potravy. Sémiotika, která definuje vnímání a interpretaci vztahů mezi lidmi a jejich prostředím, prostě musí být průběžně aktualizována v souladu s vývojem lidských infrastruktur, respektive tzv. technických objektů.⁶⁴

Právě v praxi této zamlžené hranice mezi medvědem a post-medvědem nicméně operuje nekropolitický aparát reprezentovaný nejen myslivectvím, ale i zásahovým týmem pro medvěda hnědého.⁶⁵ Ten dle zákona zabezpečuje plašení, odchyt nebo usmrcení chráněných živočichů, které svým chováním mimo míst svého přirozeného výskytu bezprostředně ohrožují zdraví nebo bezpečnost obyvatel.⁶⁶ Na webu zásahového týmu upoutá barevná tabulka kategorií na škále mezi neškodným a nebezpečným medvědem. To, co legitimizuje praxi plašení, odchytu nebo usmrcení je právě pozitivistická víra v objektivní rozpoznání medvědích typů, ať již autentická nebo performovaná. Jenže dnes jsme na Slovensku v bodě, v kterém se i nekropolitika, v níž se suverenita projevuje právem rozhodovat o tom, který medvěd smí žít a který musí zemřít, stává pouhou fraškou. Na pozadí systematického rozkladu instituce Státní ochrany přírody, aktuálně probíhá spíš něco, co bychom mohli nazvat ursucidou. 

Vládní kabinet schválil deregulaci odstřelu poté, co od druhé poloviny roku 2024 do dneška došlo ke dvěma útokům medvěda na člověka, které skončily tragicky.⁶⁷ Iniciativním návrhem místopředsedy vlády a ministra životního prostředí Tomáše Taraby, který byl pohotovou reakcí na tragické střety, „byl ve středu 2. dubna vyhlášen stav nouze v 55 okresech Slovenska. Státní ochrana přírody Slovenské republiky důkladně posoudila situaci v okresech, kde dochází k ohrožení života nebo zdraví obyvatel medvědem hnědým a navrhla mimořádný odstřel 350 jedinců medvěda hnědého, což je opatření, s kterým se ztotožnila i vláda SR“, píše se v tiskové zprávě na webu ministerstva.⁶⁸ Právě probíhající odstřel, s nímž zodpovědné orgány zjevně vůbec neotálely, má podle dostupných informací charakter bezprecedentního masakru, nebo slovy mluvčí Greenpeace Slovensko, „každý měsíc jsme svědky brutálního zabíjení těchto zvířat.“⁶⁹ Čísla jsou výmluvná. Od dubna do konce října 2025 bylo na území Slovenska odstřeleno nejméně 201 jedinců. Zásahové týmy státních ochranářů eliminovaly 95 medvědů a myslivci na výjimky udělené resortu životního prostředí zastřelili dalších 106 zvířat.⁷⁰  

Zřejmě jako pokus o utišení kritiky a stížností zahájila Státní ochrana přírody SR v srpnu 2025 nový program monitorování medvědů s cílem odhadnout velikost jejich populace na Slovensku. Zastánci deregulace odstřelu, volající po dalším systematickém sčítání medvědů, se snaží svůj postoj obhájit novými čísly, novými fakty: „je nutné shromáždit dostatečný počet vzorků. Ochrana přírody by měla být založena na přesných údajích a my chceme, aby tyto přesné údaje byly k dispozici jak pro medvědy hnědé, tak i pro ostatní zvířata,“ uvedl státní tajemník Ministerstva životního prostředí SR Filip Kuffa.⁷¹

Největším paradoxem je, že sčítání probíhá za současného pokračování plošného odstřelu. Je zřejmé, že nesmyslnému masakru medvěd nedokáže uniknout, bude však nepochybně zajímavé sledovat, zda nebo spíš, že znovu unikne „velkolepému“ sčítání, stejně jako v předchozích pokusech. Je přitom nedůležité, jak blízko pravdě výsledné číslo bude. Medvěd totiž neuniká číslu, nýbrž jednak pozitivistické víře v jeho relevanci a jednak popírání, které výsledek pravděpodobně záhy probudí, bude-li bude číslo znovu nepohodlné.  

Ještě podstatnější je však to, co odhaluje samotné ohlášení akce, od níž si organizátoři mnoho slibují. Medvěd opakovaně donutil člověka designovat infrastrukturu jeho monitoringu a sčítání. Tím ukázal, že se, byť lokálně, ale o to významněji podílí na modelování lidského chování, tedy na domestikaci lidí ve smyslu Petera Sloterdijka.⁷²  Domestikací lidí Sloterdijk myslel procesuální znovu-stávání se lidmi v technologické trajektorii. Povaha této technogeneze je určována charakterem technologií, které jako lidé vytváříme. Slovy Borise Groyse: „Základní problém designu není to, jak utváříme vnější svět, ale jak utváříme sami sebe – či přesněji, jak se vyrovnáváme se způsobem, jímž nás utváří svět.“⁷³ Jak se tedy vypořádáme se způsobem, jakým nás designuje technologie masového odstřelu medvěda? To zůstává otázkou ve vztahu k zabitým medvědům. Ohledně těch přeživších již „nejde o to najít správnou typologii, ale pochopit, kde se typologické myšlení rozpadá”.⁷⁴ Otázka posléze zní, jestli jsme místo designu technologie sběru trusu za účelem sčítání medvědí populace neměli raději investovat do lepší technologie shromažďování lidí, medvědů a dalších způsobů existence.⁷⁵ Možná by byla levnější, lidštější i zvířečtější a možná by směřovala k soužití.