Karakačani v Bulharsku - pastevecká historie

Způsob obživy v období kočovného pastevectví

V období kočovného pastevectví se Karakačani živili chovem ovcí, koz a koní. Zřídka chovali také prasata a drůbež, ovšem nejzásadnějším zvířetem pro Karakačany byla ovce. Se stády čítajícími několik tisíc kusů přecházeli během roku mezi dvěma druhy pastvin. Celý svůj majetek si s sebou převáželi na koňských karavanách. Horké léto trávili s ovcemi na vysokohorských pastvinách ve Staré Planině, Rile, Rodopech či Trojanské planině a zimu v přímořských nížinách. Později vlivem intenzifikace zemědělství a rozšiřování obdělávané půdy byli vytlačováni v létě výše do hor a v zimě mimo výhodné, obdělávatelné plochy. Žili střídavě ve dvou typech krajiny. Byť za svůj domov považovali horské regiony, kde trávili léto, stejně jako Juruci považovali i Karakačani za region svého původu místo, kde zimovali (Kalionski 2002: 6). 

Na zimu sháněli svá stáda do rovin, kde bylo tepleji a ovce tam mohly najít pastvu přes celou zimu. V době osmanské nadvlády nacházeli nejčastěji své letní pastviny v Řecku a Turecku. Později, po odtržení bulharského území od Osmanské říše roku 1878 (dále k němu budu referovat jen jako k „osvobození“),¹ se pastevcům přechod bulharsko-řeckých a bulharsko-tureckých hranic zkomplikoval a museli si vybrat jen jeden stát, v jehož rámci se pak celoročně rozhodli pohybovat (Pimpireva 1995: 90). Některé skupiny zimovaly v Anatolii a východní Thrákii, hlavně v okolí měst Edirne, Babaeski, Hayrabolu nebo Kirklare. Za doby osmanské nadvlády stačil Karakačanům pro zcela svobodný pohyb po celé Anatolii a Thrákii jen dokument zvaný „nafuz“ nebo „teske- re“. Po osvobození bylo k překročení hranic potřeba cestovních pasů a mnoha jiných dokumentů a za stáda museli platit vysoké poplatky (Marinov 1964: 29-31; Nešev 1998: 20). 

Ustanovení bulharsko-tureckých hranic po osvobození s sebou přineslo ještě jiné problémy, Karakačani už nemohli obchodovat s ovcemi na území Turecka. Všechny ovce byly přepočítávány při cestě tam, po celou dobu vedeny v evidenci a při cestě zpět měli povolenu ztrátu ovcí 10 %. Pokud se vraceli s menším množstvím ovcí než 90 % z původního stáda, museli za každou chybějící ovci platit pokuty jak turecké, tak bulharské straně. 

Karakačani se brzy na tuto situaci adaptovali a jednoduše přestali bulharsko-tureckou hranici překračovat, protože to pro ně začalo být nevýhodné. Někteří z nich natrvalo zůstali na turecké straně a asimilovali se (Marinov 1964: 29-31). Roku 1933 byl definitivně zamezen přechod tureckých hranic. Karakačani, kteří tou dobou putovali se svými stády do Turecka, byli nuceni se na hranicích otočit a vrátit. Aby celá stáda nepomřela, museli je před zi- mou urychleně rozprodat, a to výrazně pod cenou. Mnozí z pastevců již po této zkušenosti odmítli stáda dalším rokem obnovit a přešli k usedlému životnímu stylu (Marinov 1964: 32). Druhá část Karakačanů zimovala v tzv. „Bělomoří“, tedy v Řecku, v nížinách u Středozemního moře. V Řecku zimovali nejčastěji v Orfanském zálivu a okolí Xanthi, Séres, Dráma, Souflí, Kavála a Soluně (Thessaloniki). Během zimního období 1943-1944 byly uzavřeny hranice mezi Bulharskem a Řeckem a Karakačani zimující v Řecku byli nuceni zůstat (Marinov 1964: 31-33). 

Rok 1944 byl po mnoha stránkách kritickým. Ministerstvo zemědělství začalo kontrolovat pohyb Karakačanů a ti tak zimoviště dostávali jen na příděl. Často na takový verdikt museli se svými stády dlouho čekat i po příchodu prvních mrazů a ztráty na stádech tak stále narůstaly (Marinov 1964: 32-33). Uzavírání řeckých i tureckých hranic vyvolalo výrazné změny v obživných strategiích Karakačanů. Ti, kteří zůstali na území Bulharska, byli nuceni přivyknout tužším zimám, které je mnohdy zastihly nepřipravené, a také nedostatku pastvy, především přes zimu. Chybějící přirozenou pastvu museli kompenzovat nákupem krmiva, jehož cena také výrazně určovala jejich pohyb, putovali, pokud to bylo možné, hlavně tam, kde bylo tím rokem krmivo nejlevnější. 

Po uzavření hranic hledali nová zimoviště v rámci Bulharska. Nakonec zimovali v přibližně pěti oblastech. První oblast byla při pobřeží Černého moře kolem měst jako Burgas, Nesebar, Primorsko. Do této oblasti se přesouvali na zimu hlavně ze Staré Planiny a Sredné Gory. Druhá oblast se rozkládala kolem měst Elchovo, Topolovgrad a Jambol, třetí nad severovýchodním cípem Rodop kolem měst Chaskovo, Kardžali, Charmanli a Svilengrad, což bylo zimoviště hlavně skupiny z Rily a západních Rodop, čtvrtá kolem města Petrič a pátá na severovýchodě Bulharska kolem měst Lom, Vraca, Berkovica a Michajlovgrad, tam zimovali Karakačani ze západní Staré Planiny a Rily. Další, už méně početné skupiny zimovaly také v okolí měst Varna, Kazanlăk, Stara a Nova Zagora, Plovdiv nebo Pazardžik (Marinov 1964: 32; Pimpireva 1995: 88). 

Celoročně žili v kruhových kopulovitých kolibách postavených z přírodních materiálů, jako byly větve, sláma a listí. Jednu kolibu stavěli na letní sezónu a jednu na zimní. Během přesunů spali jen pod jednoduchým stanem (Urbańska 1962: 219). Koliby bývaly přibližně o průměru 6–7m a byly 4–6m vysoké. Kostra koliby byla pletená z proutí a z vnějšku se na ni v řadách připevňovaly snůpky slámy. Zevnitř se koliba mohla ještě omazat hlínou (Urbańska 1962: 218-219). 

Hlavním zdrojem obživy Karakačanů v období kočovného pastevectví byly ovce. Obchodovali jak se živými zvířaty, tak s mléčnými produkty (především sýry) a vlnou, sbírali a prodávali i ovčí hnůj, který byl ceněným hnojivem u podhorských zemědělců. Někteří z nich dokonce platili Karakačanům, aby při přesunech nocovali se svými stády právě na jejich poli a prohnojili ho tak (Marinov 1964: 51). Jak je tedy vidět, téměř nic z ovce nepřišlo nazmar a ovce tak znamenala opravdu mnohostranný zdroj příjmů. 

Stáda ovcí dělili do tří sekcí. V první sekci byly ovce březí nebo ovce s nejmenšími jehňaty a ovce dojné. V druhé sekci byly ovce jalové a berani a ve třetí sekci odrostlá jehňata z minulého roku (Campbell 1964: 19). První části stáda se pokoušeli zajistit co nejlepší pastvu, protože právě příjmy z jehňat a mléka byly pro celou skupinu nejzásadnější. Od listopadu do ledna se rodí jehňata, a proto se tyto ovce vždy pásly blízko osady. Přibližně od února pak začínala dojná sezóna. Ne déle než čtyři týdny byla jehňata ponechána u matek a potom se prodala. Ponechalo se jich ve stádě jen několik tak, aby poměr ovcí a beránků byl vyvážen (Campbell 1964: 19-21). Ovce se dojily v košárech, speciálních ohradách, kde u východu z ohrady dojiči odchytávali ovce jednu po druhé a postupně dojili. Karakačanská ovce nadojí za jednu sezónu cca 30-32 litrů, což je přibližně polovina toho, co nadojí na mléko vyšlechtěné druhy ovcí, ale na druhou stranu je velmi odolná a Karakačani těžili především z množství ovcí, které byli schopni pěstovat (Marinov 1964: 57). Berani a jalové ovce, tedy druhá část stáda, se obvykle pásli vysoko v horách na chudších pastvinách. Trochu lepší pastvy se dostávalo odrostlým jehňatům (Campbell 1964: 22). Ovcím byly stavěny přímo na pastvinách přístřešky proti dešti, jejichž stavba bývala, vyjma drobné mužské asistence, ženskou prací, stejně jako stavba obytných kolib (Marinov 1964: 49-51). 

Dokud měli přístup k zimním pastvinám v Řecku a Turecku, pastva obvykle stačila po celý rok, ale pokud byla tvrdší zima, byli nuceni doplňovat stravu zvířatům kupovaným senem a obilím. Poté, co omezili své trasy jen na území Bulharska, stal se nákup krmiva (seno, kukuřice, ječmen, žito, oves, cukrová řepa) každoroční nezbytností. I v předchozím období museli po celý rok kupovat pro ovce, kozy a koně sůl (Marinov 1964: 52-56). 

Mléko zpracovávali Karakačani buď sami doma a finální produkty pak prodávali, nebo toto přenechávali specializovaným sýrárnám. Sýrárny měly své nezastupitelné místo především ve výrobě žlutého sýra „kaškavalu“, který se nevyplácelo vyrábět v malém množství. Sami Karakačani měli několik alternativních druhů trvanlivého sýra, takže „kaškaval“ nebyl jejich stěžejním produktem (Marinov 1964: 58-67). Sýrárny byly buď dočasné nebo stálé. Stavěly se obvykle v blízkosti vodního zdroje na chladném místě (Marinov 1964: 62). Mistr sýrař byl často obchodníkem z města (Marinov 1964: 70). 

Mezi nejdůležitější produkty z ovčího mléka patřilo „sirene“, čerstvý bílý sýr podobný řeckému sýru „feta“. Vyráběl se v několika podobách, pro Karakačany nejtypičtější bylo tzv. „tulumsko sirene“ a „sirene stombotiri“. „Tulumsko sirene“ byl trvanlivý druh sýra, zrající ve vaku z ovčí kůže. Tento vak měl podobu ovce stažené z kůže se zavázanými otvory po končetinách zvířete. Vlna se z kůže ostříhala úplně nakrátko, vak se otočil ostříhanými chlupy dovnitř a do něj se kladlo sirene. Tak bylo vhodně uskladněno pro převoz. „Sirene stombotiri“ je předstupeň „kaškavalu“, je to tvrdý, trvanlivý druh sýra. Dále se z ovčího mléka vyráběl výše zmíněný „kaškaval“, tvaroh, máslo a jogurt (Marinov 1964: 58-62; Nešev 1998: 30). Syrovátka se poté používala jako krmivo pro psy nebo prasata tam, kde se prasata pěstovala (Marinov 1964: 56). 

Karakačanská ovce je navíc zdrojem pevné a hrubé vlny, která se používala na výrobu hrubších tkanin, plachet, dek, pytlů, provazů a tlumoků (Marinov 1964: 80). Ovce se stříhala jednou ročně, stříhání probíhalo postupně během teplých letních měsíců, a pokud vlnu stříhali během přesunů mezi letními a zimními pastvinami, rovnou ji prodávali. Jeden pastevec byl schopen ostříhat v průměru 10-30 ovcí denně. Zpracovávání tmavé vlny karakačanské ovce – praní, barvení, spřádání a tkaní nebo pletení – byla výhradně ženská práce. Karakačani dokonce používali svůj vlastní jednoduchý druh tkalcovského stavu, který byl nohama pevně zapuštěn v zemi uvnitř obytné koliby. Při přesunech pak s sebou přenášeli jen nejdůležitější části stavu a zbytek si zhotovovali na novém místě znovu (Marinov 1964: 77). 

Ženy se střižby nesměly účastnit, stejně jako mnoha dalších prací kolem ovcí (Marinov 1964: 72; Markowska 1962: 235). Ovce měly význačné postavení v symbolickém systému Karakačanů, byly považovány za boží zvířata. Ženám nejen nepříslušela privilegovaná práce kolem nich, ale v určitých obdobích, například v době periody (Campbell 1964: 26-35) nebo těhotenství (Pimpireva 1995: 48), bylo dokonce ženám zakázáno se k ovcím jen přiblížit. Žena pro ovci znamenala nebezpečí, obzvláště v obdobích, kdy se nějakým způsobem zviditelnila její reprodukční schopnost, protože ovce nepatřila do ženské sféry (Campbell 1964: 26-35). (…)

Karakačani chovali také kozy, ale to v nepoměrně menším počtu než ovce, větší poměr koz ve stádu totiž mohl znamenat ztrátu prestiže celé skupiny (Campbell 1964: 31). V symbolickém systému Karakačanů je koza ďábelským zvířetem, charakteristickým nenasytností a vychytralostí, patřícím konceptuálně do ženské sféry, proto veškeré činnosti kolem koz vždy vykonávaly ženy a činnosti kolem ovcí zase muži. Výjimkou bylo pasení kozího stáda daleko od domova, což by nebylo slučitelné s mateřskými povinnostmi. Jinak ovšem záměna těchto sfér znamenala potupu a zostuzení, například když muž byl viděn při dojení kozy (Campbell 1964: 26-35). Hlídat kozí stádo mohl jen mladík před vojenskou službou, tedy muž, jenž ještě nenaakumuloval významné množství cti, kterou by tímto mohl ztratit (Campbell 1964: 26-27). Ženy kozy pravidelně dojily, mléko nosily na prodej do sýrárny a sbíraly hnůj na prodej nížinným zemědělcům. Z kozích chlupů potom vyráběly plachty odolné proti dešti (Campbell 1964: 31). 

Dalším důležitým zvířetem pro přežití Karakačanů byl kůň. Koně sloužili nejen k transportu vybavení domácnosti mezi zimními a letními pastvinami, ale také k přepravě mléka do sýráren nebo hotových mléčných produktů na trh. K tomuto účelu se ale ještě více než koně používali osli. Osli také mívali speciální úkol, a to nosit potraviny pastevcům odříznutým vysoko v horách se stádem jalových ovcí a beranů (Marinov 1964: 56). Celkem nákladný chov koní si Karakačani kompenzovali tím, že v letním období koně pronajímali na různé sezónní práce zemědělcům. Výměnou za práci koní bylo často obilí (Marinov 1964: 54; Nešev 1998: 12). 

Na některých místech chovali Karakačani i prasata. Ta jsou, narozdíl od ostatních domácích zvířat chovaných Karakačany, méně odolná a náročné přesuny spolu se stády by nezvládla. Proto zpravidla chovali prasata jen ve svých letních osadách a před přesunem na zimoviště je pokaždé porazili a maso se solí usušili na suchém horském vzduchu na „pastarmu“ (Marinov 1964: 56), což je na Balkáně tradiční a osvědčený způsob konzervace masa. Ještě častěji než s prasaty jsme se u Karakačanů mohli setkat s chovem drůbeže. Drůbež naopak nejčastěji chovali na zimovištích (Marinov 1964 56-57; Nešev 1998: 19). Vejce byla používána jak k domácí spotřebě jako potravina pro děti, tak k výměnnému obchodu ve vesnici. Vejce a kozí produkty byly obvykle jediným vlastním zdrojem příjmu žen (Campbell 1064: 32-33). 

Publikováno: Gabriela Fatková, Karakačani v Bulharsku - pastevecká historie, Lidé města / Urban People 13/2011, 1, Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy, Sofis, Praha, 2011, s. 59–65.

Použité prameny a literatura:
Campbell, John K. 1964. Honour, Family and Patronage. Oxford: Clarendon Press.

Kalionski, Alexei. How to be Karakachan in Bulgaria? [online]. [cit. 2009-06-16]. Dostupné na WWW: >http://www.cas.bg/uploads/files/Sofia-Academic-Nexus-WP/Alexei%20Kalionski.pdf<

Marinov, Vasil. 1964. Prinos kăm izučavaneto na prizchoda, bita i kulturata na Karakačanite v Bălgaria. Sofia.

Markowska, Danuta. 1962. „Kilka uwag o procesie zanikania nomadskich migracji pasterskich na terenie Bułgarii.“ Ethnografia Polska 1962, 7: 226-239.

Nešev, Georgi. 1998. Bălgarskite Karakačani. Makedonia pres.

Pimpireva, Ženja. 1995. Karakačanite v Bălgaria. Sofia: Universitetsko izdatelstvo Sv. Kliment Оrchidski.

Urbańska, Barbara. 1962. „Karakaczani. Nomadski lud pasterski na bałkanach.“ Ethnografia Polska 1962, 7: 203-225.